Po tom všem, co jsme v prvních pěti letech zažívali v Jedovnicích při shánění noclehů, ubytování samotném a někdy více a jindy zase méně úspěšných stíhacích jízdách na večerní mši svatou do rudické kaple svaté Barbory, není divu, že jsme před dvěma lety vyměnili zdejší sobotní nocleh za nesrovnatelně klidnější rudický. Přiznávám, že už poměrně dlouho jsem měl neblahé tušení, které postupně přerůstalo v sílící podezření, aby se nakonec změnilo v nezvratnou jistotu. Ta stará hornická a železářská obec ležící uprostřed Moravského krasu, kterou všichni celou dobu nazýváme Rudicemi, je ve skutečnosti Rudicí! Po tolika návštěvách je naše neznalost samozřejmě neomluvitelná a jedinou polehčující okolností by pro nás snad mohlo být, že jí ale nebyla odjakživa, protože, jak vyplývá ze středověkých záznamů, ještě v roce 1481 vesnice opravdu byla Rudicemi. Stejně jako Rudice skutečné ležící osmdesát kilometrů jihovýchodním směrem mezi Uherským Brodem, Luhačovicemi a Bojkovicemi, které ale, zdá se, neměly s dobýváním ani zpracováním rudy nikdy nic společného. Ty ale naopak zase byly, a věřte tomu nebo ne, ještě v roce 1538 Rudicí.

Ani letos se žádný dobrovolník ochotný dělat nám doprovod nepřihlásil, a když manželka na jaře ukončila rok a půl dlouhou pracovní neschopnost a postupně se velmi zvolna začala vracet k běžnému režimu, dohodli jsme se, že se o to společně postaráme i tentokrát. A tak ani mé letošní vyprávění nebude úplně bezprostřední.

Před náměšťským kostelem se nás v pátek ráno sešlo 13. Počínaje prvním z letos nově přihlášených, nejstarším synem jednoho z obnovitelů poutní tradice a zároveň otcem dalšího letošního nováčka, který se k nám měl připojit až během odpoledne či večera, a konče dvěma poutnicemi, které nás přišly alespoň vyprovodit, když už jim jejich aktuální zdravotní stav nedovolil vydat se s námi na cestu.

Společenskou prestiž našeho putování nečekaně pozvedla paní starostka, která se za námi zastavila cestou do své úřadovny, aby nám popřála šťastnou cestu.

Další pravidelná účastnice, která jako téměř každý rok musela v pátek do práce, si zase pouze dovezla a naložila věci a jako pokaždé nám na cestu napekla krabici dobrot. A letos dokonce tak vrchovatou, že na ni ani nešlo nasadit víko. Všichni jsme ale obětavě přispěchali na pomoc při nezbytné redukci počtu vynikajících šátečků a během pár chvil již byla v uzavřeníschopném stavu připravena na cestu. Od dalších jsem převzal, stejně jako loni, láhev domácí pálenky, letos to byla pro změnu slivovice, od jejich maminky, která se s námi před několika lety na pouť také vydala.

Zase za námi přijel náš pan farář, požehnal nám na cestu a teprve při první společné ranní fotografii před kostelem jsme si uvědomili, že je to poprvé, kdy počet mužů převyšuje počet žen.

Krátce po sedmé se všech 10 poutníků vydalo na cestu a já za nimi o něco později autem se zavazadly.

První zastávka pod turistickým přístřeškem v Pěnčíně byla jako vždy pro většinu z nás místem pozdní snídaně.

Cestou do Přemyslovic se průvod rozdělil, a zatímco uvážlivější a zkušenější, no tak dobře – starší, část účastníků při vědomí, kolik nás toho ten den ještě čeká, pokračovala obvyklou cestou, ti mladší se vydali oklikou k nedávno nově postavené rozhledně, aby se na zbytek cesty podívali s náležitým nadhledem.

V Přemyslovicích jsme se postupně všichni zase sešli a přivítali mezi sebou tu všemi nejobdivovanější z nás, která každoročně dokáže bez problémů držet krok s příslušníky následujících tří generací. Náš počet se tím zvýšil na 12.

Během polední přestávky na Stražisku všichni doplnili energii a zásoby na další úsek a s mírným zpožděním odhodlaně vyrazili vstříc nejobtížnější části každoročního putování.

Přesunul jsem se do Malého Hradiska, kde se k nám podle dohody přidaly obě poutnice, které musely v pátek do práce, a už nás bylo 14.

Odjeli jsme s manželkou do Protivanova, převzali klíče od pokojů, nakonec ještě vyprosili jeden další a rozdělili do nich účastníky, jak jen nejlépe jsme uměli. Zanedlouho dorazili, ubytovali se, a postupně jsme odešli na večerní mši svatou.

Po ní jsme mezi sebou přivítali posledního letos přihlášeného a konečně nás bylo všech 15. Jeho rodina se tím stala druhou v pořadí, která nám dala poutníky tří generací. Byl sice trochu nastydlý, ale všichni jsme doufali, že se z toho do rána vyspí. Během společné večeře jsme si jako obvykle zkontrolovali docházku za uplynulé období a podrobně probrali očekávané změny v jednotlivých kategoriích rozrůstající se statistiky. Slavnostním vrcholem bylo tentokrát vyhlášení jubilejního stého poutníka, kterým se stal již zmiňovaný nejstarší ze tří synů jednoho z otců-obnovitelů. Předal jsem mu knihu Marka "Poustevníka" Šenkyříka Historie chrámu Panny Marie ve Křtinách s věnováním, které mu s radostí podepsal celý realizační tým.

Jen co jsme se ráno sešli, začalo nás ubývat. Poslední příchozí na tom byl mnohem hůř než večer, oproti všeobecnému očekávání to nevyležel a bylo zřejmé, že to ani nerozchodí. Tak se s námi zase rozloučil, našel si nejbližší autobus a vrátil se domů.

Společně jsme odešli do kostela, pan farář nám požehnal na cestu, a po další společné ranní fotografii jsme si v právě otevřeném obchodě dokoupili jídlo a vydali se do Nivy.

Tam jsme přišli o další poutnici s tím, že se nám nevrátí v sobotu večer, jak slibovala, ale až v neděli ráno. Co se dalo dělat.

Po první přestávce věnované trochu opožděné snídani jsme se vydali do Baldovce, dalo by se říci, na ještě předčasnější oběd.

Po něm jsme alespoň chvíli poseděli v koutku námi tolik oblíbené terasy a společně se těšili z překrásného jarního dne.

Zdravotní problémy se nás ale držely dál. Naší, jak se později ukázalo ale pouze v tuto chvíli, nejmladší letošní poutnici, která byla loni dokonce nejmladší v celé obnovené historii, nebylo dobře už předešlý večer. Do rána to ještě vydržela, se sebezapřením došla až do Nivy, nakonec i do Baldovce, ale dál už to nešlo. Nezbylo nám než zavolat její mamince, aby si pro ni přijela, co možná nejdéle s ní zůstat ve stínu a teprve na poslední chvíli ji odvézt do Ostrova a předat do domácího ošetřování. Zůstalo nás tedy už jenom 12.

Krátce jsme se občerstvili, poutníci vyrazili na poslední úsek toho dne do Rudice a my s manželkou tamtéž převzít náš nový dočasný domov.

Po jejich příchodu jsme se ubytovali, odešli na svatodušní mši svatou a po ní na společnou večeři do nedaleké restaurace. Ta byla sice kvůli dlouhodobé rekonstrukci i letos stále ještě uzavřená, ale její provozovatel a kuchař v jedné osobě nám po předešlé dohodě uvařil podle jeho slov speciální poutnický kotlíkový guláš. Snědli jsme ho sice nouzově pod pergolou plastovými lžičkami z plastových misek, ale mnoho z nás zbytku jeho rodiny, která se o nás poté, co musel odjet, ochotně postarala, přiznal, že to byl určitě nejlepší guláš, jaký jsme kdy jedli.

Po večeři jsme se odebrali na ubytovnu, a zatímco ti starší byli rádi, že se mohou osprchovat a konečně natáhnout, pár mladších otců si šlo se svými syny vybít zbývající energii na fotbalový trávník. S několika dalšími jsem chvíli nevěřícně sledoval, kolik jim jí ještě zbylo, abychom je nakonec postupně opustili s přesvědčením, že kdyby se nezačalo stmívat, hráli by snad celou noc.

Ráno se nám vrátila zpět ta, která nás v Nivě opustila, a přivezla nám i svého synovce, který se v tu chvíli stal novým nejmladším letošním poutníkem a jeho rodina už třetí, kterou zastupují tři generace. Nakonec nás tedy bylo 14. Udělali jsme si poslední společnou ranní fotografii a po ní průvod zamířil do Křtin. Ještě jednou jsme s manželkou pečlivě zkontrolovali celou ubytovnu, zamkli, vrátili klíč a vydali se za nimi.

Stejně jako v loňském roce jsme zaparkovali vozík se zavazadly u našich zdejších dobrodinců, zanedlouho se setkali s ostatními, udělali si tradiční cílovou fotografii, a nejstarší účastnice nás odvedla do kostela.

Tam se mnozí z nás, jak už se léty stalo dobrým zvykem, setkali se svými blízkými, kteří za námi přijíždějí na mši svatou, aby nás po ní odvezli domů.

V kapli svaté Anny jsem se poosmé pomodlil za svoji babičku Annu, která mě sem každý rok přivádí, a na "našem" místě jí zapálil další svíčku.

Naposledy jsme se všichni sešli, rozebrali si zavazadla, navzájem si slíbili účast v příštím roce a vydali se domů.

I letos jsme využili volné místo v autě a na zpáteční cestě svezli jednoho z nás na místo setkání s jeho synem do Jedovnic a druhou na vlak do Prostějova.

Pár dnů poté, co jsme došli do cíle letošní pouti, došel do cíle své pouti pozemské jeden z jejich obnovitelů. Ten, který v roce 2019 jako první pozvedl náš symbolický společný kříž a vydal se s ním na cestu, několik let nás celou trasu obětavě doprovázel, staral se nám o věci a vše potřebné kolem, abychom se mohli zcela oddat úmyslům svého putování, a pokaždé nám tvrdil, že už by to neušel, nás nakonec všechny předešel. V dalších letech, kdy už se na to necítil, nás vždy alespoň v pátek ráno vyprovázel z Náměště a v neděli dopoledne vítal ve Křtinách. Letos poprvé nepřijel a už nikdy nepřijede. Zůstane s námi ale navždy. A zdaleka ne pouze na společných fotografiích.

Po osmi letech tvoří naše společenství 22 žen a 18 mužů ve věku od 10 do 80 let, žijeme ve 13 obcích a ti nejvzdálenější to mají na místo srazu bezmála 80 km.

Devátý ročník obnovené pěší svatodušní pouti z Náměště na Hané do Křtin se uskuteční od pátku 14. do neděle 16. května 2027. Při prvním a sedmém ročníku jsme pokoušeli Medarda, příští rok pro změnu poškádlíme Žofii.

Kostel svaté Kunhuty

Náměšť na Hané - 2026

Kostel Narození Panny Marie (po 28,2 km)

Protivanov - 2026

Kaple svaté Barbory (po 53,3 km)

Rudice - 2026

Kostel Jména Panny Marie (po 58,1 km)

Křtiny - 2026