Moje mnohokrát zmiňovaná babička Anna, které kromě jiného vděčím i za to, že jsem dnes součástí našeho poutního společenství, se narodila v roce 1905. Než se v roce 1935 provdala za mého dědu Aloise a přestěhovala se k nám domů, byla se svými rodiči a sourozenci na pouti ve Křtinách celkem sedmkrát. Samozřejmě nikdy se všemi najednou, protože jeden z rodičů spolu s několika dětmi musel vždy zůstat doma a starat se o hospodářství.

Neobnovili jsme tuto dávnou tradici proto, abychom se s někým srovnávali či s ním dokonce soutěžili, ale nedá mi to a připomínám to právě nyní v souvislosti s letošním už sedmým ročníkem. A přiznávám, že když jsme se před šesti lety kousek za náměšťským koupalištěm poprvé dali nesměle do řeči, a to jsme si všichni samozřejmě ještě vykali, dnešní den jsem si nedokázal ani představit.

Po loňské zásadní změně sobotní trasy a místa noclehu jsem letos nic nového neplánoval, snad jen s výjimkou sobotního ranního odchodu z Protivanova o hodinu dřív, abychom stihli večerní mši svatou v Rudicích.

Kde jsou ty časy, kdy jsme se všichni v pátek ráno sešli před náměšťským kostelem, společně se vydali na cestu a v neděli před polednem se ve Křtinách zase rozloučili. Jak nás postupně přibývá a zároveň jsme z dalších a dalších obcí, přibývá i odchylek od naší původní trasy a také zdaleka ne každý má celé tři dny volno. Příprava už tak začíná vyžadovat i určité organizační schopnosti, logistické dovednosti a individuální přístup. Všechny letošní výjimky jsem v informacích na cestu, které rozesílám vždy dva týdny předem, dokázal vtěsnat do 18 vět a souvětí a abych se v tom sám vůbec ještě nějak vyznal a věděl, kolik mám rezervovat kterých večeří a noclehů, udělal jsem si i síťový graf. Ostatním jsem ho ale raději neposílal, aby si o mně ještě nemysleli něco ošklivého, a to jsem asi dobře udělal, protože když ho viděla naše dcera, prohlásila, že to vypadá jako schéma třídičky balíků v PPL. Pravdou ale je, že neustále se měnící počet účastníků byl jedním z charakteristických rysů letošního ročníku.

Přitom si dlouho myslela, že nám bude dělat doprovod i letos. Pár dnů před poutí si ale její poklidně jedoucí Fabie nevšimla jedna paní vyjíždějící z domu a rázem, a to doslova, bylo po plánech. Naštěstí v tu chvíli zcela výjimečně nevezla ani jedno se svých dětí a nikomu se nic nestalo, její auto ale bylo na odpis. A tak jsem po loňské přestávce opět usedl za volant a vzhledem k počtu přihlášených, stejně jako v roce 2022, raději připojil i přívěs. Na rozdíl od tehdejšího čtvrtého ročníku jsem ho ale nakonec nenechal v Náměšti a tentokrát ho plný zavazadel dotáhl až do Křtin.

Tam jsem ho ale nechtěl během nedělního dopoledne nechávat naložený stát jen tak na ulici, a tak jsem pár dnů předem obeslal tři e-mailové adresy uvedené na stránkách tamní farnosti vysvětlujícím dopisem s prosbou o pomoc. A opět se projevil obrovský kredit, který poutník v naší dnešní společnosti má, a už za pár desítek minut jsem měl zajištěné parkování na dvoře rodinného domu sympatických manželů, jinak také místního varhaníka a kostelnice.

Jedna naše poutnice, která i letos musela zůstat doma, mi doručila sponzorský dar. Vlastně už druhý v naší historii, protože tím prvním byla v roce 2021 nezapomenutelná ranní káva na naší dopolední zastávce v Pěnčíně. A tak jsem letos mohl každého dospělého přivítat nejenom obvyklým vřelým objetím, ale i kapkou pravé domácí Prátenské pálenky.

V pátek ráno se nás před náměšťským kostelem sešlo dokonce 15, protože nás na cestu přijeli vyprovodit i ti, kteří nás na ni v minulých letech sami několikrát obětavě doprovázeli. Jeden z otců-obnovitelů a dobrodinec prvních tří ročníků a naše dcera s našim nejmladším vnoučkem, která v minulých letech nastupovala pokaždé teprve tehdy, když už všechno ostatní selhalo. Zase za námi přijel pan farář, požehnal nám na cestu, udělali jsme si první společnou ranní fotografii a všech 12 nás vyrazilo, 11 pěšky a já za nimi autem.

Dopolední přestávka v Pěnčíně po prvních rozehřívacích kilometrech se jako obvykle stala místem opožděné snídaně. V Přemyslovicích se k nám jako vždy přidala naše konická účastnice a pokračovali jsme do Stražiska. Během polední přestávky tam za námi přijela další tříčlenná posila, a tak jsem jich krátce po poledni vyprovázel na nejtěžší úsek celé pouti už 15.

V Lesním baru Pohodlí se k nim ještě připojil poslední páteční poutník a po více než čtyřech hodinách nás v Malém Hradisku bylo pátečních konečných 17. Po zaslouženém občerstvení vyrazili vstříc závěrečným kilometrům a za hodinku jsme se všichni sešli v našem penzionu.

Rozdělili jsme se do připravených pokojů a odešli, už ale bez dvou z nás, kteří se na jeden den museli vrátit domů, na mši svatou. Po ni jsme se před kostelem seznámili s novým panem farářem, dohodli si čas ranního požehnání a šli na večeři.

Po ní došlo i na náš tradičně bohatý doprovodný program. Vyhlásili jsme dalšího vítěze celoroční soutěže ve sbírání reklamních cukříků pro jednu z našich poutnic, prohlédli si vzácný historický artefakt – malovaný skleněný medailonek, který si kdysi z pouti do Křtin přinesla domů moje babička, a nakonec si i zkontrolovali docházku za uplynulé období.

Byli jsme svědky i dosud největší obměny, protože celá polovina z nás šla letos poprvé. Historickou tabulku jsme přepsali v řádcích nejpočetnější ročník, nejzastoupenější rodina a také nejstarší a nejmladší poutník. Věkový rozdíl mezi nimi už je neuvěřitelných 69 let, což jsou čtyři generace, a když to s námi ta malá ještě nějakou dobu vydrží, mohla by se jednou stát zároveň nejmladším i nejstarším účastníkem. Moc se na to těším, i když na pořadu dne to ani zdaleka ještě není, protože, počítám-li správně, dříve než v roce 2095 to rozhodně nebude.

Časně ráno se vyplnila neblahá předpověď počasí, za deště jsme si naložili věci, přivítali mezi sebou poslední tři z letos přihlášených a bylo nás už 18. Ale jenom chvíli, protože, aby se to dobře počítalo, jiní tři stejným autem zase odjeli domů.

Pan farář nám v kostele požehnal na cestu, udělali jsme si další společnou ranní fotografii, doplnili zásoby jídla a vyrazili do, jak se později ukázalo, deštivého dne.

Další poutnice nás opustila během následující přestávky v Nivě, a najednou už nás zbylo jenom 14. Déšť po čase ustal, v Baldovci jsme měli polední přestávku a po ní pokračovali do Ostrova u Macochy. Cestou se znovu rozpršelo, ale to nejhorší se nám podařilo přečkat během další přestávky pod střechou. K plánovanému návratu těch dvou, kteří odjeli předešlého večera, tam ale nakonec nedošlo, a tak už se náš počet až do nedělního rána nezměnil.

Odjel jsem na ubytování do Rudic, prokličkoval uličkami, ve kterých se zrovna nedělala nová silnice a za nedlouho po vyskládání zavazadel všechny přivítal.

Odešli jsme na mši svatou, a protože jediná restaurace v obci právě procházela rozsáhlou rekonstrukcí, po ní usedli k večeři ve společenské místnosti naší ubytovny. A také jsme se konečně seznámili s jejím panem správcem.

Časně ráno zase začalo pršet a do konce naší pouti už nepřestalo. Inu Medard!

Ráno se k nám opět přidala ta, která nás opustila předešlý den v Nivě, zase nás bylo 15 a tak už to zůstalo. Udělali jsme si poslední společnou ranní fotografii, za celý realizační tým jsem předal sladkou odměnu nejmladší poutnici nejenom letošního ročníku, ale i celé už zase ne tak úplně krátké historie naší obnovené pouti a vyrazili jsme do Křtin.

Mezi zaparkovanými auty, všudepřítomnými stánky a nejrůznějšími pouťovými atrakcemi jsem se nakonec propletl až k domu našich dobrodinců, na jejich dvoře odstavil vlek nakonec i s autem, a protože pršelo čím dál tím víc a závěrečná fotografie na loni objeveném místě nepřicházela v úvahu, šel jsem čekat pod přístřeší zbudované před staletími právě pro tyto situace, tedy do ambitu poutního kostela.

Už posedmé jsem v přilehlé kapli svaté Anny zapálil svíčku své babičce Anně a následně jsme s tím, který nás v pátek ráno vyprovázel z Náměště, už jenom čekali, až podle tradice přivede naše nejstarší poutnice promoklé účastníky letošního ročníku konečně pod střechu.

Cílovou fotografii jsme si tentokrát udělali v kostelní zahradě a odešli na mši svatou.

Po ní jsme si za stále ještě nekončícího deště rozebrali zavazadla, rozloučili se a rozjeli se zpátky do svých domovů.

Na zpáteční cestě mně i letos dělal společnost náš absolutně nejvytrvalejší poutník, který se už nezadržitelně stává legendou. Jako jediný se zúčastnil všech dosavadních ročníků a nepříznivým okolnostem navzdory ušel pokaždé celou trasu. Kéž mu to, a nám všem s ním, ještě dlouho šlape.

Po sedmi letech tvoří naše společenství 22 žen a 15 mužů ve věku od 10 do 79 let, žijeme ve 13 obcích a ti nejvzdálenější to mají na místo srazu bezmála 80 km.

Osmý ročník obnovené pěší svatodušní pouti z Náměště na Hané do Křtin se uskuteční od pátku 22. do neděle 24. května 2026. A vypadá to, že na něm přivítáme jubilejního stého poutníka.

Kostel svaté Kunhuty

Náměšť na Hané - 2025

Kostel Narození Panny Marie (po 28,2 km)

Protivanov - 2025

Kaple svaté Barbory (po 53,3 km)

Rudice - 2025

Kostel Jména Panny Marie (po 58,1 km)

Křtiny - 2025