Když jsem na jaře roku 2019 začal připravovat první ročník naší obnovené pouti, pouze dvě věci mi byly jasné od samého počátku: že budeme muset vyjít v pátek ráno, abychom přišli do Křtin během nedělního dopoledne a že druhou noc budeme spát v Jedovnicích. Jednak je to ideální místo na dojití posledních pár kilometrů a současně je tam z celého širokého okolí bezkonkurenčně nejvíc možností ubytování. Je sice pravda, že svůj podíl na tom měla tři roky trvající pandemie covidu-19 a následná uprchlická vlna způsobená válkou na Ukrajině, ale ani se vším ostatním dohromady nebylo za ta léta tolik starostí a zařizování, jako se sháněním noclehů v Jedovnicích. Dlouhé roky jsem si vlastně ani nedovedl představit, že bychom mohli spát někde jinde a když jsem v roce 2022 objevil ubytovací možnosti internátu jedovnické průmyslovky, vypadalo to, že jsme konečně zachráněni. Naše radost ale trvala pouze do roku následujícího.
Dalším problémem je, že v sobotu večer v Jedovnicích není žádná mše a vypadá to, že ani nikdy nebude. Jedovnický pan farář v tu dobu slouží tradiční mši v Rudicích, kterou se každý rok pokoušíme stihnout. Pěšky je to časově nemyslitelné, a tak jezdíváme autem. Pokud jich máme k dispozici víc, jako třeba předloni, kdy jsme měli dokonce tři, je to snadné. Ale je-li auto jediné jako vloni a dorazíme-li na ubytování až o půl šesté, stihnout už se to jednoduše nedá.
A pak je tu nedělní cesta do Křtin. Jdeme-li na mši v devět hodin, bývá ještě silnice vcelku prázdná, ale dobře vnímám sílící požadavek poutníků déle se vyspat, jít až na mši o půl jedenácté a sváteční den si tak ještě více užít. To už ale také jezdí mnohem více aut. Loni jsme to vyřešili o něco delší cestou lesem, která si ale vyžádala ještě časnější vstávání.
Podtrženo a sečteno, v Jedovnicích nás vlastně vůbec nic nedrží a po pěti letech jsem se konečně rozhoupal k zásadní změně. Po vystoupání z Ostrova na Vilémovickou plošinu se zase budeme držet vpravo a namísto do Jedovnic tentokrát dojdeme až do Rudic! Bude to sice o 2,2 km delší cesta a o dalších 51 m větší převýšení, ale jinak to bude mít už jenom samé výhody.
Raději jsem tedy na nic nečekal a již koncem loňského června jsem pro nás zamluvil nocleh v ubytovně tamního fotbalového klubu, která ale od letošního roku přešla pod správu obce.
Předpokládal jsem, že tam přijdeme kolem páté hodiny, v klidu se ubytujeme a na mši svatou do 250 m vzdálené Kaple svaté Barbory konečně jednou přijdeme včas. Na večeři do restaurace Tumperek to budeme mít metrů 200, zpátky na ubytování dokonce už jenom 150 a co je, myslím, ze všeho nejdůležitější, žádné auto k tomu potřebovat nebudeme.
Ráno pak sejdeme lesem do Křtin až na hlavní mši svatou Hlavní pouti o půl jedenácté, takže večer budeme moci třeba o chvilku déle společně posedět a ráno si i trochu přispat, protože postačí, když vyrazíme až v osm.
Naše dcera se loni při svém nenadálém jednodenním záskoku za volantem doprovodného vozidla zřejmě také zcela osvědčila, protože si na ni vůbec nikdo nestěžoval, natož aby někoho napadlo ji vystřídat. Mohla tedy s námi jet i letos. Tři dny se svědomitě starala o naše věci, za všech okolností byla vždy přesně tam, kde jsme ji potřebovali mít a ochotně převážela nejenom kohokoliv ale nakonec i cokoliv odkudkoliv kamkoliv a kdykoliv. V polovině svého druhého těhotenství se přitom zároveň nepřetržitě starala o dvaapůlletou dceru i půlroční štěně, dělala společnost své mamince a k tomu všemu zajišťovala nejenom lékařský dohled ale i jídelní a nápojový full-servis svému otci, kterého podle aktuální situace zahrnovala produkty své teplé i studené kuchyně, horkými i osvěžujícími nápoji, povzbuzujícími vitamíny, chybějícím hořčíkem i rychlými cukry. Pokud bychom měli kategorii nejobětavější poutník, bez sebemenšího nároku na objektivitu si troufám tvrdit, že by to letos bylo mimořádně přesvědčivé vítězství.
V pátek ráno se nás před náměšťským Kostelem svaté Kunhuty sešlo celkem 11, 9 pěších poutníků a zatím dvoučlenný doprovod, což byl nejvyšší počet v celé naší krátké historii. Přijel za námi nový pan farář, který tak navázal na tradici toho předešlého, požehnal nám a po obvyklé první ranní společné fotografii jsme se vydali na cestu. Tázavé pohledy upřené na displeje našich mobilů nehledaly ve vizualizacích numerických modelů nejrůznějších meteorologických serverů odpověď na otázku, jestli dnes bude pršet, ale za jak dlouho začne. Terezským údolím to bylo ještě dobré, ale zlověstně vyhlížející mraky se blížily čím dál víc. V Laškově spadly první kapky, někteří z nás to ještě chvíli zkoušeli jenom v nepromokavé bundě či s deštníkem, ale po pár minutách už jsme na sobě měli pláštěnky úplně všichni. Ještěže jsme netušili, že si je sundáme až po téměř deseti hodinách u dveří našeho penzionu v Protivanově. V Pěnčíně jsme zcela zaplnili přede dvěma roky zbudovaný nový turistický přístřešek a ve společnosti našeho voděodolného doprovodu snědli první svačinu či opožděnou snídani. U posledních domů jsme raději malinko sešli z plánované cesty a vyhnuli se tak nepříjemnému úseku s mokrou trávou nad kolena. V Přemyslovicích už na nás čekala každoroční konická účastnice se svojí další kamarádkou a naší novou poutnicí, tentokrát z Prostějova. V samoobsluze jsme doplnili zásoby a nyní už ve 13 pokračovali do Stražiska. Velkou polední přestávku jsme tady poprvé nestrávili pohodlně usazeni na terase před obecním úřadem, ale namačkáni vestoje pod přístřeškem přilehlé autobusové zastávky. Za zvuku poledních zvonů Kostela svatých Andělů Strážných jsme se vydali na každoročně nejnáročnější úsek do Malého Hradiska. Další a další kilometry jsme šli stále silnějším deštěm, krátce jsme se ještě zastavili u studánky U Františka a následně se uprostřed hlubokých lesů Drahanské vrchoviny vzájemně povzbudili společným růžencem. Nakonec jsme se vydrápali i po stezce podél sjezdovky nad Okluky, která se vinou vytrvalého deště změnila spíše na bobovou dráhu, nahoře si oddychli, že to nejhorší snad už máme dnes za sebou a vydali se na náves, kde už na nás čekal náš zkompletovaný tříčlenný trojgenerační doprovod. V prostorné autobusové čekárně jsme dojedli a dopili poslední zbytky zásob a ačkoliv už bylo dávno úplně jedno, kdo jde v obyčejných teniskách a kdo v super pohorkách, které si před cestou ještě pečlivě impregnoval, kdo má jenom kraťasy, kdo nohavice přetažené přes boty a kdo ještě navíc i návleky, protože promáčení už jsme byli všichni úplně stejně, rozhodli jsme se udělat další změnu trasy a než se brouzdat po pás v trávě neposečenými loukami, raději těch posledních pár kilometrů dojít po silnici. Před Protivanovem se k dešti přidala místy i mlha a už tak špatná viditelnost se ještě dále zhoršila. Na jedné straně jsme se sice těšili četným projevům sympatií mnohých řidičů, zároveň jsme ale čelili doslova život ohrožujícím manévrům očividně nesvéprávných šílenců řítících se při velmi riskantních předjížděcích manévrech po silnici plné vody proti autům v protisměru jenom několik málo centimetrů od nás. Všem se nám ulevilo, když jsme konečně došli k prvnímu chodníku a po něm postupně až do cíle páteční etapy. Ubytovali jsme se, rozvěsili oblečení a nacpali boty starými novinami.
Špatnou zprávou bylo, že pan farář je se svými farníky na pouti v Lurdech, páteční mše svatá je zrušená a ani v sobotu ráno nám na další cestu nepožehná. Mnohem horší zprávou ale bylo, že ještě letos bude přeložen a možná, že už ho nikdy neuvidíme. Za ty roky jsme měli během pátečních večerů a sobotních rán několik příležitostí poznat do jisté míry i neslužební část jeho osobnosti a určitě nebudu jediný, komu ten zábavný společník chovající na zahradě bílé klokany a podporující farní rozpočet prodejem vlastnoručně designovaných ponožek, který nechal zhotovit a před kostel umístit plastiku obsahující tolik symboliky, že si to žádá samostatný velmi podrobný výklad, bude chybět. I když, svět není zase tak veliký a tím méně pak brněnská diecéze.
Po více než hodině jsme se zase sešli v restauraci a během večeře předali po celý rok pilně sbírané reklamní cukříky jedné z našich poutnic, probrali statistické údaje o naší pouti a našich poutnících za uplynulých pět let a nakonec přivítali poslední dvě účastnice, které náš počet doplnily na konečných 16.
Ráno jsme se sešli na dvoře penzionu, udělali si další ranní společnou fotografii a vyrazili na cestu. Ještě jsme ani nedošli na konec Protivanova a už jsme zase vytahovali pláštěnky. V dešti jsme šli do Nivy, místa dalšího setkání s naším doprovodem a po přestávce do Baldovce. Na cyklostezce vedoucí ke kamennému bílému kříži na podstavci s reliéfem svatého Huberta jsme se, stejně jako každý rok, pomodlili společně další růženec. Když déšť postupně ustal, sušili jsme na sobě pláštěnky až do autokempu a během velké polední přestávky je konečně schovali do batohů. Začalo svítit sluníčko a kvetoucí a vonící krajinou jsme došli do Ostrova, kde jsme si u obecního rybníčku, ostatně jako pokaždé, i chvíli zazpívali. Vydali jsme se na poslední úsek toho dne, před koncem Ostrova se ale rychle zatáhlo a v následném stoupání přišla bouřka. Lilo jako z konve, proud vody se proti nám valil po asfaltové cyklostezce a než jsme se dostali nahoru, byli jsme všichni zase úplně promáčení. V hustém dešti jsme šli až na silnici spojující Vilémovice s Jedovnicemi a po ní kousek doprava na začátek polní cesty vedoucí do Rudic. Vyježděné koleje byly plné vody a najít alespoň trochu schůdnější cestu bylo zhola nemožné. Po několika marných pokusech jsme ji tedy přestali hledat a prostě už jenom šli. Začínalo to být téměř na doraz, ale nakonec jsme se celí mokří dotrmáceli do rudické restaurace, kde jsme měli rezervovaný stůl. Cesta nám vzala nejenom spoustu sil, ale i hodně času, a tak jsme mši svatou v místní Kapli svaté Barbory, kvůli které jsme po pěti letech změnili místo sobotního noclehu, stejně nestihli. Do Rudic je to přece jenom dál než do Jedovnic, a tak je zřejmé, že budeme muset vycházet z Protivanova o hodinu dřív, tedy už v sedm ráno. Společně jsme se navečeřeli a odebrali se na ubytovnu. Po rozvěšení všeho mokrého jsme se konečně zase osprchovali, převlékli a sešli se u televize přenášející zápas na domácím mistrovství světa v ledním hokeji, ve kterém náš národní tým na své cestě za zlatem hladce porazil reprezentanty Velké Británie.
V souvislosti s novým ubytováním v Rudicích ale musím zmínit ještě jednu věc. Čas od času nás renomované agentury zkoumající veřejné mínění informují, jaké důvěře se těší jednotliví představitelé státní správy, samosprávy, armáda, policie, ale třeba i některé profese. S výjimkou hasičů to obvykle bývají opravdu hodně smutná zjištění. Já přitom rok co rok nevycházím z údivu, jaký kredit má v naší dnešní stále více sekularizované společnosti tvořené nejenom ateisty, ale i agnostiky a apateisty často za ně mylně považované, obyčejný poutník. Přestože mě náš nový hostitel znal jenom z několika e-mailů a nikdy jsme spolu ani netelefonovali, nechal nám klíče na smluveném místě s tím, že až budeme ráno odcházet, máme mu je tam zase dát. Cena za nocleh, kterou po nás požadoval, nemohla být snad ani nákladová a podle vlastního uvážení mu každý z nás nechal nějaký její násobek.
Ihned po ranním probuzení jsme vyhlíželi z oken nový den a nadšeně pozorovali naprosto nevídaný meteorologický úkaz: Nepršelo! Udělali jsme si poslední ranní společnou fotografii a vydali se na zbývajících pár kilometrů cesty. Zpočátku jsme ještě maličko vystoupali ke Klostermannově studánce, ale potom už to bylo z kopce až do Křtin. Po vyjití z lesa se před námi otevřel úplně nový výhled na celé poutní místo jako stvořený pro cílovou fotografii. Za celý realizační tým jsem předal sladkou odměnu našemu letos nejmladšímu poutníkovi, který se sice nestal nejmladším poutníkem naší novodobé historie, protože jeho o rok a tři čtvrtě starší bratr byl před dvěma roky ještě o pár měsíců mladší, ale podmínky, za kterých letošní pouť absolvoval, byly s těmi předloňskými nesrovnatelné.
A pak nás nejstarší poutnice, jak je naším zvykem, dovedla na práh Kostela Jména Panny Marie na hlavní mši svatou letošní Hlavní pouti.
Po ní jsem už pošesté zamířil do sousední Kaple svaté Anny a zapálil tam další svíčku své babičce Anně jako výraz poděkování za to, že mě k poutnictví před více než půl stoletím přivedla.
Vyzvedli jsme si zavazadla, všichni se spolu rozloučili, navzájem si slíbili účast příští rok a vydali se do svých domovů.
V následujících dnech mě potěšilo několik milých psaní od našich poutníků a mezi nimi i hrdé přihlášení se jednoho mladého muže k dlouhé tradici naší pouti. Když jsem si uvědomil, že mí praprarodiče na ni chodili před více než sto lety, zatímco on vyrostl teprve nedávno na olomouckém sídlišti, naplnil mě krásný pocit, který si za peníze rozhodně nekoupíte.
Po šesti letech tvoří naše společenství 18 poutnic a 9 poutníků ve věku od 12 do 78 let, žijeme v 11 obcích a ti nejvzdálenější to mají na místo srazu bezmála 80 km.
Sedmý ročník obnovené pěší svatodušní pouti z Náměště na Hané do Křtin se uskuteční od pátku 6. do neděle 8. června 2025. A i když to bude na Medarda, doufám, že víc než letos nám snad pršet nebude.
Kostel svaté Kunhuty
Náměšť na Hané - 2024
Kostel Narození Panny Marie (po 28,2 km)
Protivanov - 2024
Kaple svaté Barbory (po 53,3 km)
Rudice - 2024
Kostel Jména Panny Marie (po 58,1 km)
Křtiny - 2024
vzpomínková koláž (autor Miloš Endel)