Celosvětová pandemie covidu-19, která nás svírala v uplynulých třech letech, konečně ustoupila. Zdravotní stav nouze s mezinárodním dosahem, který Světová zdravotnická organizace vyhlásila 30. ledna 2020, byl 5. května 2023 zrušen, covid se stal běžnou respirační nemocí, jeho běžné příznaky byly léčeny běžnými léky a především rizikové skupiny občanů byly preventivně chráněny běžným očkováním. Pamatuji si, jak jsem se celé roky hned po probuzení díval na internet kolik desítek, stovek, tisíců a nakonec i desetitisíců našich spoluobčanů předešlý den onemocnělo. Už to ale dávno nedělám. Musíme žít dál a na covid už jsme si zvykli. Člověk si prý zvykne na všechno.
Válka na Ukrajině trvala druhý rok a postupem času se stala válkou opotřebovávací. Kdo k nám chtěl uprchnout, ten uprchl, kdo tady chtěl s námi zůstat, ten zůstal a kdo od nás chtěl odejít dál na západ, ten odešel. Pamatuji si, jak jsem se na jejím začátku hned po probuzení díval na internet kolik a jakých raket ze země, moře či vzduchu bylo odpáleno a kolik dalších lidských životů bylo zmařeno. Už to ale dávno nedělám. Musíme žít dál a na válku už jsme si zvykli. Člověk si prý zvykne na všechno.
Mnoho měsíců nás drtila téměř dvacetiprocentní inflace, mladí přestávali být schopni splácet hypotéky, staří přišli o třetinu celoživotních úspor a stále rychleji přibývalo těch, kteří už nedokázali pokrýt ani nejnutnější životní náklady. Někdo to svaloval na vládu současnou, někdo na vládu či vlády minulé, někdo na dopady covidové krize, někdo na dopady ukrajinské války a všichni dohromady na mnohonásobný růst cen energií, který způsobil následné zdražení úplně všeho. Musíme žít dál a na stále větší drahotu už jsme si zvykli. Člověk si prý zvykne na všechno.
Po našich čtyřech putováních do Křtin už to myslím máme docela zvládnuté. Každý z nás už ví, kde to bude do sice poměrně krátkého ale velmi prudkého kopce a kde do nekonečně dlouhého táhlého stoupání, kde po rozpálené silnici bez jediného stínícího stromu a kde po čím dál tím většími traktory rozježděné polní cestě okolo obrovitánské skládky hnoje, kde po mokrých kamenech nahoru a kde po obnažených kořenech stromů dolů, kde přes rozbahněné potůčky a kde kopřivami a bodláky do výšky ramen. Kdy přijdou ta nádherná údolí s vlnícími se řekami, kdy ty překrásně kvetoucí a omamně vonící májové louky a kdy ty tiše šumící lesy, ve kterých celé hodiny nepotkáme živáčka. Kdy posvačíme na které autobusové zastávce, obecní lavičce nebo pod kterým turistickým přístřeškem a kdy poobědváme či povečeříme ve které restauraci. Kam půjdeme který den na mši svatou a kde budeme kterou noc spát.
Své funkce řidiče doprovodného vozidla jsem se v loňském roce zřejmě zhostil na výtečnou. Usuzuji tak podle toho, že si na mě vůbec nikdo nestěžoval, natož aby někoho napadlo mě vystřídat. A tak jsem popojížděl autem i v letošním roce. Tedy chtěl jsem popojíždět.
Zpočátku všechno probíhalo zcela hladce, možná až podezřele. Naše tradiční ubytování v Protivanově mi potvrdili i letos, loni nově objevené v Jedovnicích k mé obrovské úlevě také, náměšťský i protivanovský pan farář nám přislíbili ranní požehnání na cestu a ani termíny všech tří námi navštěvovaných bohoslužeb se nezměnily.
Stejně jako v předešlých letech počet přihlášených kulminoval přibližně dva týdny před poutí a potom už se účastníci jenom odhlašovali. Někomu plány zhatily neodkladné povinnosti nejrůznějšího druhu, někomu aktuální zdravotní stav a někomu náhlé zranění.
Jsou totiž okolnosti, které člověk ani při nejlepší vůli nedokáže ovlivnit. Ve středu odpoledne tedy necelé dva dny před začátkem pouti se definitivně potvrdilo, čeho jsem se už zhruba měsíc čím dál tím více obával, a to že čtvrtek a pátek strávím na služební cestě, na které mě nemá kdo zastoupit, a jejíž termín nebylo možné v žádném případě změnit. Nebudu si moci vzít v pátek dovolenou a letošní první etapa se bude muset obejít beze mě.
Ve čtvrtek časně ráno jsem tedy odjel za pracovními povinnostmi s tím, že mě následující den na pouti narychlo zastoupí dcera pečující tak nejenom o naši ještě ani ne dvouletou vnučku, která se tak stala novým nejmladším účastníkem naší krátké historie, ale i zavazadla a případné potřeby poutníků.
Během pátečního dopoledne se mi postupně podařilo splnit vše, co se ode mě v práci očekávalo a po šílené stíhací jízdě s nekonečným počtem přestupů mezi vlaky národního dopravce jsem po trase Mikulov – Břeclav – Staré Město u Uherského Hradiště – Přerov – Olomouc celý uštvaný odpoledne dorazil domů. Brašnu s počítačem jsem vyměnil za připravený batoh s pláštěnkou a pohorkami, s manželkou jsme skočili do auta a pravidelnou předvíkendovou zácpou se vydali na zbývající část celodenní okružní cesty okolo poloviny Moravy.
V Malém Hradisku jsme se s poutníky minuli jenom o několik málo minut, rychle jsem přeložil jejich zavazadla do našeho auta, uvolnili jsme ze služby obě dosavadní batohové převoznice, rozloučili se s nimi a spěchali do Protivanova. Odtud jsem šel poutníkům naproti, a když jsme se konečně u prvních domů potkali, vypadali, že mají se setkání se mnou téměř stejnou radost, jako já se setkání s nimi.
Doprovodil jsem je do cíle prvního dne, ubytovali jsme se a odešli na večerní mši svatou. Po ní jsme stejně jako v uplynulých letech strávili chvíli před kostelem s panem farářem a následně odešli na večeři. Ta začala přípitkem na šťastný průběh letošního putování sedmičkou přívlastkové Pálavy, kterou jsem loni od poutníků dostal a celý rok si ji pro tuto vzácnou příležitost schovával. Večer musela jedna z nás odjet domů ale s příslibem, že se následující večer vrátí.
Ráno jsme se probudili do krásného slunného dne a dlouho vzpomínali, kdy naposledy jsme v sobotu nevycházeli v pláštěnkách. Pan farář nám požehnal na cestu a při odchodu z kostela se rozpovídal o své nedávné cestě do Mexika k Panně Marii z Guadalupe. Dojmy doslova přetékal a nemít před sebou spousty kilometrů a nových prožitků, stáli bychom tam a poslouchali ho možná doteď. Udělali jsme si s ním tradiční ranní společnou fotografii a poutníci se vydali na cestu. Dojeli jsme je kousek za Protivanovem, přidal jsem se k nim a manželka nás odjela čekat do Nivy. Po krátké přestávce jsem zase sedl za volant a přejeli jsme do Baldovce, místa polední přestávky. Auto jsme nechali před naší oblíbenou restaurací a zase jsem jim šel alespoň kousek naproti. Došli jsme a poseděli na terase, která byla letos rezervovaná až na odpoledne. Po přestávce jsme je vyprovodili na další část cesty, odvezli auto na náves do Ostrova a tentokrát jim šli vstříc oba dva. Posvačili jsme u obecního rybníčku, tradičně si zazpívali, poutníci se vydali na cestu a my na průzkum. Náš roky osvědčený bezchybný navigátor totiž zachytil informaci, že pěšina mezi poli z Krasové do Jedovnic, na které jsme se první rok bořili po kotníky do oraniště tak nezapomenutelně, že od té doby už raději chodíme jinudy, se nedávno proměnila v novou cyklostezku. Zajeli jsme se tam o tom na vlastní oči přesvědčit a telefonicky je ujistit, že skutečně můžou odbočit na Krasovou. Odvezli jsme auto do Jedovnic, manželka zůstala v kostele a já jsem zase vyrazil. Došel jsem na konec městyse, prošel i celou novou cyklostezku a oni stále nikde. Bylo mi jasné, že je muselo zdržet něco mimořádného, což mi zvonící telefon za chvíli potvrdil. V Krasové se setkali s majiteli soukromé kapličky, kterou jsme obdivovali už v roce 2019, vyslechli si podrobný výklad a dokonce dostali i několik vzácných knih. Společně jsme došli k jedovnickému kostelu, dali si sraz u našeho internátu a po příchodu se nakonec ještě rozhodli stihnout i večerní mši svatou v Rudicích, která začínala za necelé půl hodiny.
Byl to fofr, ale zase ne takový, aby nám pan správce nestačil sdělit dvě velmi důležité novinky. Špatnou zprávou bylo, že škole byla přidělena dotace na rekonstrukci, příští rok se bude stavět a bydlet tady nebudeme moci. Ještě horší bylo oznámení, že prostředky z fondů Evropské unie pro výchovu a vzdělávání musí být striktně použity jen a pouze pro tyto účely a že tedy následujících pět let nebudou smět své případné volné ubytovací kapacity pronajímat. S možná trochu strojeným optimismem jsem nám po pohledu do svého mobilního kalendáře velmi ale opravdu velmi předběžně zamluvil nocleh ze soboty 8. na neděli 9. června 2030 a raději už jsme se vydali do kostela.
Letos jsme ale měli jenom jedno auto, takže jsem ho nejdříve naložil všemi přítomnými babičkami a vyrazili jsme do Rudic. Pro ostatní jsem se vrátil už jenom na začátek Jedovnic, kam mezitím stihli dojít, ale stejně už jsme přišli pozdě. Po mši jsme se stejným způsobem přesunuli do naší oblíbené restaurace, kde už na nás čekala poutnice, která nás v pátek večer dočasně opustila. Nakonec jsem auto plné babiček zase odvezl zpátky na internát a ostatní už to došli pěšky.
Ráno jsme si udělali další společnou fotku a po předešlé domluvě vyšli už o čtvrt hodiny dříve. Tentokrát jsme se vydali lesem a ne po silnici, já jenom první část k Arboretu MZLU. Pak jsme odjeli hledat volné místo na zaparkování a po loňské zkušenosti s cílovou fotografií i na focení. Dorazili za námi v předpokládaném čase, udělali jsme si poslední společnou fotku na památku a nejstarší účastnice nás stejně jako v loňském roce dovedla na práh křtinského kostela.
Po mši svaté jsem zapálil další svíčku své babičce v Kapli svaté Anny, při vydávání batohů jsme se postupně se všemi rozloučili a jeli domů. Společnost nám dělali dva z poutníků, které jsme postupně vysadili na nádraží v Prostějově a v Olomouci.
Šestý ročník obnovené pěší svatodušní pouti z Náměště na Hané do Křtin se uskuteční od pátku 17. do neděle 19. května 2024. Snad se mi do té doby už konečně podaří najít v Jedovnicích nějaké stálé ubytování.
Kostel svaté Kunhuty
Náměšť na Hané - 2023
Kostel Narození Panny Marie (po 28,4 km)
Protivanov - 2023
Kostel svatých Petra a Pavla (po 51,3 km)
Jedovnice - 2023
Kostel Jména Panny Marie (po 57,6 km)
Křtiny - 2023
vzpomínková koláž (autor Miloš Endel)