Počátkem roku 2022 k nám dorazila v pořadí už pátá vlna pandemie covidu-19 a byla stejně jako v uplynulých dvou letech opět mohutnější než ty minulé. A tentokrát dokonce mnohem mohutnější. Mutace Omikron byla totiž několikanásobně nakažlivější než všechny předešlé, na přelomu ledna a února se jí den co den nakazilo dalších bezmála 60 tisíc našich spoluobčanů a postupně dostihla i většinu z těch, kterým se už třetím rokem dařilo před pandemií unikat. Mnoho z nás už ale bylo očkovaných, spousta lidí nemoc prodělala a naštěstí se potvrdila i předpověď těch biologů, kteří od počátku tvrdili, že i pro tuto nemoc konec konců platí princip evoluční teorie a že tedy varianta, která svou oběť usmrtí, tím současně zlikviduje i sama sebe a samovolně se tak přestane šířit. A naopak, že i ta seberozšířenější mutace bude dříve nebo později vytlačena jinou, která sice bude ještě nakažlivější, ale zároveň bude způsobovat mírnější průběh nemoci. Až se nakonec nakazíme úplně všichni variantou, která už nevyvolá vůbec žádné příznaky, abychom ji nevědomky mohli šířit dál a dál. Když v polovině dubna konečně klesl denní počet nových případů k 5 tisícům, začalo to vypadat, že nám covid-19 ani letos v naši pouti nezabrání.

A aby těch starostí nebylo málo, necelé dva měsíce předtím ráno 24. února vyvrcholila osm let trvající rusko-ukrajinská krize ozbrojeným konfliktem, který Ruská federace nazývala speciální vojenskou operací a Ukrajina s koalicí více než čtyřiceti zemí světa invazí. Za několik dnů už dopadaly první bomby méně než 500 km od našich domovů a po vlnách nemoci nám do životů vstoupila vlna válečných uprchlíků především žen a dětí, kteří potřebovali naši pomoc. A tu jim ať už jakoukoliv formou poskytovala ne-li většina tak určitě mnoho z nás.

Během jarních měsíců jsem si nechal na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vypracovat právní radu týkající se organizace a průběhu naší pouti, abych měl i s ohledem na trvale se mírně zvyšující počet jejich účastníků naprostou jistotu, že jsem něco nezanedbal. Z vyčerpávající zprávy jsem se dověděl nejenom co všechno se mě jakožto svolavatele veřejného shromáždění týká, ale také co všechno musím ještě dopracovat, abych skutečně beze zbytku naplnil literu občanského zákoníku, zákona o podnikání v oblasti cestovního ruchu, živnostenského zákona, zákona o právu shromažďovacím a nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů známého u nás pod zkratkou jeho anglického názvu General Data Protection Regulation, které tuto oblast našeho života upravují.

Když jsem v minulých dvou letech plných zákazů a omezení prosil naše ubytovatele, aby nás u sebe nechali tu jednu noc přespat, myslel jsem si, že horší už to se sháněním noclehů ani být nemůže. V Protivanově to letos bylo ještě dobré, v sobotu tam sice byla svatba, ale dohodli jsme se, že když brzy ráno opustíme pokoje, stihnou si je připravit pro ubytování svatebních hostů. V Jedovnicích to ale tak jednoduché zdaleka nebylo. Tam, kde jsme spali v loňském roce, to letos už nešlo. Ono to vlastně nešlo ani loni, ale nejdříve mi to ve slabé chvilce slíbili a pak už jim bylo trapné nám to vypovědět. Nakonec nás tam strpěli, ale že jsme tam poprvé a naposled, jsme cítili asi všichni. A letos už to nešlo ani tam, kde jsme bydleli v prvních dvou letech. Nikdy jsme se nevešli pod jednu střechu, první rok nás část spala v jakési polorozestavěné chaloupce a druhý rok jsme s manželkou nakonec bydleli u nějakých jejich známých, kteří ale na jednu noc neubytovávají. Přesněji řečeno zásadně neubytovávají. A to nám také celou dobu dávali patřičně najevo. Po jejich proslovu na uvítanou jsme se nejdříve otočili a šli zpátky za ostatními s tím, že se budeme muset nějak poskládat, ale nakonec jsme to překousli a zůstali jsme tam. Proto jsme si loni hledali jiné ubytování v naději, že seženeme něco většího, kam se konečně vejdeme všichni. To nám sice naši noví domácí nejdříve slíbili, ale nakonec to nebyla pravda a část z nás zase musela jinam. Kromě toho, že je pro nás rozdělené ubytování dost nepraktické, mívám pokaždé pocit, že Ti, co se stěhují jinam, jsou v lepším případě přesvědčeni, že se obětovali pro ostatní a v horším, že tam jdou za trest. Ti, kteří zůstávají, si přitom o nich naopak možná myslí, že se těší neopodstatněným výhodám a odcházejí spát do lepšího. Zažil jsem to opakovaně z obou stran a věřte mi, že nic z toho není pravda.

Postupně jsem obvolal snad všechny penziony v Jedovnicích, ale všude měli obsazeno. V jednom kempu se v tu dobu konala nějaká dlouhodobě plánovaná akce a všechno bylo už dávno zamluvené, ve druhém mi nejdříve slíbili okál, potom alespoň zděnou budovu bez toalet, ale za pár dní mi to postupně zase všechno zrušili. Včetně dřevěných chatek. Rozhodně nemám nic proti stanování a s manželkou jsme toho za více než čtyřicet let společného života už pod stanem docela dost zažili, ale přiznávám, že jsem k tomu neměl odvahu. Kdyby bylo pěkně, bylo by jistě velmi příjemné strávit večer u táboráku, ale co když půjdeme celý den v dešti. A už jsem také několikrát v noci místo spaní držel v bouřce tyčky a doufal, že se stan neroztrhne a ani se s námi neskutálí někam do přehrady. V Jedovnicích jsou samozřejmě i hotely, a protože zohledňuji i finanční stránku věci, zkoušel jsem jenom ten nejlacinější se společnými sprchami na poschodí, který je spíš ubytovnou. Také oni měli všechno plné. Volal jsem jedovnickému panu faráři, odvolal se na naše předloňské setkání po mši svaté v Rudicích a připomněl mu, že náš pan farář, který je jeho spolužákem ze semináře, ho pokaždé nechává pozdravovat. A už jsme byli prakticky domluveni, že nás ubytuje u sebe na faře na podlaze společenské místnosti. Museli bychom si vzít karimatky a spacáky a používat jeho sprchu a záchod, ale kdybychom všichni zatli zuby, nějak bychom to snad přečkali. Pak se ale ukázalo, že na svatodušní svátky mají tradičně první svaté přijímání, celou sobotu tuto místnost připravují na nedělní slavnost a naše přespání je tam vyloučené. A to nejenom letos, ale v tomto termínu i do budoucna. Volal jsem také do Rudic, kde je nově zrekonstruovaná ubytovna na hřišti. Museli bychom po vystoupání nad Ostrov nejít doleva do Krasové jako první rok, ani rovně přes kopec dolů do Jedovnic jako v dalších dvou letech, ale doprava. Výhodou by bylo, že bychom tam mohli jít večer na mši svatou a ráno bychom sešli lesní cestou do Křtin a vyhnuli se tak té nešťastné nedělní silnici. I tam ale měli všechno obsazené. Nakonec jsem zkusil i faru v Ostrově, kde se také ubytovává s tím, že bychom buď museli vyjít v neděli v pět ráno, abychom stihli naši obvyklou mši v devět, anebo možná lépe až o půl sedmé, abychom stihli tu o půl jedenácté. Ani tam ale nic volného neměli.

Pár z nich mi to řeklo na rovinu, několik dalších nepřímo a u zbytku jsem četl mezi řádky. Uplynulé dva roky museli mít zavřeno, což se speciálně v Jedovnicích na základě opakovaných oznámení důsledně kontrolovalo a také velmi přísně pokutovalo. Teď byli všude ubytovaní ukrajinští váleční uprchlíci, asi poprvé v historii měli všichni naplněnou kapacitu a to nejenom o víkendech, ale i ve všední dny. Nikdo samozřejmě nekontroloval, že narychlo přikoupili dalších pár postelí, které teď byly naskládané jedna vedle druhé a že sociální zařízení už dávno neodpovídá počtu ubytovaných, protože jsme všichni čelili humanitární katastrofě. Bylo to tak už několik měsíců a vypadalo to, že to hned tak neskončí.

Trvalo mi to téměř tři měsíce, ale nakonec to i letos dobře dopadlo. Tentokrát jsme měli bydlet na internátu jedovnické průmyslovky, kde sice ubytovávají pouze o prázdninách, ale ten víkend měli být na vodě. Dohodli jsme se, že si dají všechno do skříní, dostaneme jiné peřiny a povlečení a tu jednu noc nás tam nechají. Že budeme spát po dvou na třílůžkových pokojích, společné sociálky kluci zvlášť a holky zvlášť na chodbě, ale pod střechou a na postelích. Na druhou stranu, nejeli jsme tam na několikatýdenní dovolenou, ale jednou přespat. Musel jsem se jim zaručit, že se z pokojů nikomu nic neztratí a opustíme je ve stavu, v jakém je převezmeme. Výhodou bylo, že jsme měli být všichni pohromadě a kdyby se někdo z jakéhokoliv důvodu přihlásil nebo odhlásil na poslední chvíli, což se zatím vždycky stalo, nebyl by to až takový problém. Říkal jsem si, že pokud by nám to vyhovovalo a umožnili-li by nám to i v dalších letech, byla by každoročně největší starost z krku.

Jeden z prvních obnovitelů naší tradice, kterému loňskou účast překazila nemoc, už se s námi letos na pouť nevydal. Krátce před jejím začátkem donesl na konec pozemské cesty svůj kříž a o ten náš symbolický poutní už se s námi nikdy nepodělí. Přestože patřil k nejstarším, všichni si ho budeme pamatovat vždy hodný kus před námi, jak nás neúnavně povzbuzuje k vyššímu tempu. Místo, které po něm mezi námi zůstalo, už nikdy nikdo nezaplní a nám nezbývá, než děkovat za všechno, co jsme s ním mohli v našem poutním společenství prožít.

Z vážných rodinných důvodů s námi letos nemohla ani jedna z našich loni nových poutnic a všichni věříme, že to snad vyjde příště.

Další z našich otců obnovitelů, který se už při přípravě prvního ročníku sám nabídl, že nám bude sloužit jako automobilový doprovod, a který se v prvních třech letech ochotně staral o naše zavazadla a podle potřeby vždy kohokoliv kamkoliv obětavě zavezl, už se na to letos nějak necítil. Obávám se, že druhého takového dobrodince hned tak nenajdeme, najdeme-li ho kdy vůbec a tak jsem letos zapřáhl přívěs za auto pro změnu zase já.

Do stanovené uzávěrky se nás přihlásilo celkem dvacet, ale ani letos tento počet nezůstal konečný. Z nejrůznějších důvodů se během posledních dnů, hodin a doslova minut postupně zase odhlásilo pět poutnic a jeden poutník s tím, že z Náměště nás vyjde devět, dva noví poutníci se k nám přidají hned na první zastávce v Pěnčíně, další dvě poutnice vyjdou z Konice a připojí se k nám stejně jako v loňském roce v Přemyslovicích a poslední poutnice, která musí v pátek do práce, si na nás počká ostatně jako pokaždé večer v Protivanově.

V pátek 3. června ráno jsme se postupně sešli před náměšťským farním Kostelem svaté Kunhuty, všem jsem naložil věci do auta, pan farář nám požehnal na cestu a následně ještě požehnal i náš poutnický kříž. Na vstupních schodech jsme si udělali naši letošní první společnou ranní fotografii a chvíli po sedmé jsme se vydali na cestu.

Prvních pár kilometrů se vždy radujeme z dalšího setkání, vzájemně se informujeme o všem, co jsme od minula prožili, postupně se seznamujeme s novými poutníky a Ti se zase seznamují s námi. Tentokrát to ale bylo jinak. Už po prvních stovkách metrů jsme se těsně semkli ke společné modlitbě za našeho nedávno zesnulého poutníka, kterého ve velmi krátké době doprovodila na věčnost i jeho dcera, jejich manželku a maminku, která se s námi přesto všechno letos už počtvrté vydala na cestu, a celou jejich rodinu. Modlili jsme se i za další naši poutnici, která kvůli nepřetržité péči o svoji maminku musela letos zůstat doma.

Vyprovodil jsem je až na konec obce a na zpáteční cestě k autu jsem se ještě zastavil na hřbitově, kde jsou v naší rodinné hrobce pochováni oba mí praprarodiče z otcovy a babiččiny strany spolu se dvěma svými dcerami, celkem tedy čtyři z těch, na jejichž odkaz už čtvrtým rokem navazujeme, abych jim tam za všechny letošní poutníky zapálil svíčku.

Odjel jsem na místo první zastávky v Pěnčíně, které ale bylo letos z důvodu rozsáhlé stavby nové kanalizace autem nedostupné. Zaparkoval jsem uprostřed obce a zbytek došel pěšky. Udělal jsem poutníkům momentku z cesty, přivítali jsme se s dalšími dvěma účastníky, a zatímco všichni pokračovali dál, klusal jsem opačným směrem zpátky pro auto.

Přejel jsem do Přemyslovic, kde už čekala další naše poutnice, za chvíli přijela i její kamarádka a během pár minut přišli i všichni ostatní. Rychle se občerstvili a pokračovali dál.

Na konci obce jsem si na ně zase počkal s fotoaparátem a odjel do Stražiska, které je tradičním místem páteční polední přestávky. Chvíli po mně dorazilo z Náměště i naše druhé doprovodné auto a zanedlouho i poutní průvod.

Po vydatné svačině a doplnění zásob tekutin jsem je za zvuku poledních zvonů Kostela svatých Andělů strážných vyprovodil na nejobtížnější více než čtyři hodiny dlouhý úsek do Malého Hradiska s ujištěním, že bude-li to třeba, máme v záloze dvě tajná a dosud nikdy nepoužitá místa, na kterých bychom se v případě nouze mohli setkat.

Ani letos to ale třeba nebylo, zvládli to v rekordním čase a v obdivuhodné kondici a po malé svačince a naložení všech nepotřebných věcí jsem je opustil a jel zařizovat ubytování do Protivanova.

Tam přijela i naše poslední poutnice, počkali jsme na ostatní, rozešli se na pokoje, osprchovali se, převlékli a v klidu a pohodě odešli na večerní mši svatou. Po jejím skončení jsme si ještě stejně jako loni chvíli povídali před kostelem s panem farářem, prohlédli si jeho chov bílých klokanů a potvrdili si dříve dohodnuté ranní požehnání.

Odešli jsme na zaslouženou večeři, po které se jedna poutnice už vrátila domů.

V sobotu ráno na rozdíl od předešlých dvou let nepršelo. Tedy zatím ještě nepršelo. Naložil jsem batožiny a odešli jsme do kostela. Pan farář nám požehnal na cestu a po druhé společné ranní fotografii nás vyprovodil na další etapu.

Cestou jsem udělal několik záběrů poutního průvodu a odjel na místo dalšího setkání v Nivě. Tam přišli všichni ještě suší, ale mračna se okolo nás stahovala už více než povážlivě. Rozloučili jsme se s další poutnicí, která musela odjet domů na pohřeb s tím, že se k nám večer opět připojí.

Přejel jsem do Baldovce, kde jsme se na začátku obce setkali s našimi starými známými poutníky z Jednova. Na rozdíl od roku 2019 nás došli a předešli o necelé dva kilometry dříve a stejně jako při našem prvním setkání jsme si s nimi udělali společnou fotografii.

V restauraci autokempu byla jako vždy naše sobotní polední přestávka. Poprvé byla celá námi tak oblíbená terasa rezervována pro ubytované hosty a my jsme si uvědomili, že covid-19 už snad opravdu odešel.

S obavami ze stále zataženější oblohy jsem poutníky vyprovodil na další úsek a celý náš doprovod se vydal na poutní místo ve Sloupu. Tam nás dostihl déšť, během kterého jsme odjeli do Ostrova u Macochy, abychom si alespoň zvenku prohlédli faru a sousedící přestavěnou stodolu, kde jsem při přípravě letošního ročníku také poptával nocleh. A když konečně pršet přestalo, vydali jsme se alespoň kousek naproti ostatním.

Přišli se zpožděním, protože se dvakrát museli schovat před bouřkou, ale přestávka už proběhla venku, i když stále ještě pod zataženou oblohou. Jako vždy jsme chvíli poseděli na lavičkách u rybníčku na návsi a s přáním šťastného zdolání poslední části sobotní etapy jsem odjel do Jedovnic celý zvědavý na naše nové ubytování.

Po zastávce v kostele jsem plný očekávání přijel k domovu mládeže zdejší průmyslovky. Službu konající vychovatel, který naši letošní pouť několik týdnů předtím svým velkorysým příslibem ubytování zachránil před jistým zrušením, přijel pár minut před příchodem našich přece jenom už viditelně znavených poutníků. Zavedl nás všechny do druhého poschodí, kde nám rezervoval celé křídlo rozlehlé budovy.

Záhy se nám navrátila i poutnice, která nás ráno opustila v Nivě, a tak jsme měli k dispozici už tři auta a rázem nebyl problém stihnout ještě i večerní mši svatou v Rudicích. Po ní jsme před kaplí předali místnímu panu faráři tradiční pozdrav od našeho pana faráře a odjeli do Jedovnic na večeři. Po ní jsme se vrátili na internát a před spaním se shodli, že jsme zde snad konečně nalezli ubytování, které nám bezezbytku vyhovuje.

Ráno jsme se rozloučili s našim hostitelem, předběžně si zamluvili ubytování na příští rok, udělali si poslední společnou ranní fotografii a vydali se do Křtin. Cestou jsem pořídil dalších pár záběrů z trati a po poslední přestávce u Arboreta MZLU jsem se vydal hledat místo k zaparkování v beznadějně zaplněných Křtinách.

To se mi nakonec po delším manévrování přece jenom podařilo a odešel jsem na místo naší každoroční cílové fotografie, kde jsem netrpělivě čekal na příchod ostatních.

Naše historicky nejstarší účastnice, která loni oslavila úctyhodných 75 roků, zůstala nejstarším účastníkem i tentokrát a podle letos nově zavedené tradice ji připadla čestná role dovést náš poutní průvod na práh křtinského kostela.

Novým nejmladším poutníkem naší krátké historie se letos poprvé stalo dítě. Teprve dvanáctiletý chlapec se na témže místě mohl těšit nejenom zaslouženému uznání ostatních, ale i sladké odměně.

Po mši svaté jsem jako ostatně každý rok zapálil v Kapli svaté Anny svíčku své babičce Anně, která je, jak už všichni z dřívějška víme, skutečnou obnovitelkou náměšťských poutí do Křtin. Během loňského ročníku jsem se dověděl, že stejně jako ona, chodívala do Křtin i babička jedné z našich nejmladších poutnic a tak se nedá vyloučit, že pod stejnou kopulí, co dnes stáváme při mši svaté spolu my dva, stály spolu před sto lety i ony dvě.

S manželkou jsme využili toho, že jsme letos měli ve Křtinách auto a na zpáteční cestě jsme ještě navštívili poutní místa ve Vranově a v Tuřanech, odpoledne jsme strávili u našich mladých v Hruškách a večer jsme se šťastně vrátili domů.

Loni jsem si k Vánocům koupil krásné nové kožené pohorky, ve kterých jsem od té doby týden co týden vyrážel spolu s našim psem na dvacetikilometrovou túru, abych byl na pouť dobře připraven. Začínali jsme v mrazu a sněhu, končili v letním vedru a jednou jsme šli téměř celou dobu v dešti. Mám je pohodlně rozchozené, dokonale promazané super speciálním tukem na koženou obuv a mohu potvrdit, že se v nich řídí opravdu prachmizerně. Zato jsem měl možnost poznat tu naši pouť i z druhé strany. Těch bezmála šedesát kilometrů, které jdeme dva a půl dne, zvládne doprovodné auto, přestože musí ujet přibližně o patnáct kilometrů více, za necelou hodinu a půl. Doprovod poutníků je tedy především neustálým čekáním na poutníky a jeho řidič je samotářem, který se s ostatními několikrát za den vždycky jenom letmo potkává.

Je sice možné vydat se jim z každého místa setkání alespoň kousek naproti, má to ale dvě úskalí. Řidič by se asi neměl od auta vzdalovat dále než dejme tomu deset nebo patnáct minut chůze, aby v případě potřeby mohl rychle přijet na požadované místo. A pak je tu ochrana svěřených zavazadel. Letos se nám sice všechna vešla do auta a přívěs jsem tak nakonec mohl nechat v Náměšti, to ale nejde zaskládat celé, protože kdyby bylo potřeba někoho odvézt, měla by s ohledem na případný doprovod zůstat alespoň dvě místa stále volná. V prvních třech letech jsme měli všechno naloženo na vozíku, což bylo z hlediska volných míst v autě ideální, ale i když měl plachtu, bál bych se ho nechat stát někde bez dozoru. Na vymýšlení toho, jak to bude s převážením našich zavazadel v dalších letech, mám celý následující rok.

Pátý ročník obnovené pěší svatodušní pouti z Náměště na Hané do Křtin se uskuteční od pátku 26. do neděle 28. května 2023. Snad už konečně bez pandemie covidu-19 a války na Ukrajině.

Kostel svaté Kunhuty

Náměšť na Hané - 2022

Kostel Narození Panny Marie (po 28,4 km)

Protivanov - 2022

Kostel svatých Petra a Pavla (po 51,3 km)

Jedovnice - 2022

Kostel Jména Panny Marie (po 57,6 km)

Křtiny - 2022

vzpomínková koláž (autor Miloš Endel)