V důsledku velmi neuváženého předvánočního rozvolnění protiepidemických opatření se počátkem roku 2021 vzedmula další vlna pandemie nemoci covid-19. Během několika následujících měsíců vystoupal denní počet nově nakažených nad 18 tisíc, v nemocnicích bylo přes 9 tisíc hospitalizovaných, díky nesmírné obětavosti zdravotníků tedy o polovinu více, než byla jejich teoretická kapacita a celkový počet obětí překročil 30 tisíc. Jednotlivá omezení se neustále stupňovala, děti už druhý rok nechodily do školy, všechno bylo zavřené a naděje, že se ještě někdy vrátíme k normálnímu životu, už pomalu začínala opouštět i nejoptimističtější z nás.

Využil jsem času k přípravě dalších změn v našem putování, po loňských zkušenostech zdvojnásobil délku poledních přestávek ve Stražisku a Baldovci a v Jedovnicích nepřestával hledat nové ubytování, které by přece jenom více vyhovovalo našim potřebám. Dále jsem rozšířil a ještě více propracoval informace na cestu, které zasílám účastníků přibližně dva týdny předem, a konečně jsem také sestavil podrobný přehled přejezdů a následných míst setkání pro naše doprovodné vozidlo.

Díky kombinaci nebývalé promořenosti, která byla podle některých studií zkoumajících pacienty s bezpříznakovým průběhem nemoci přibližně třikrát větší, než oficiálně uváděné počty nakažených, a začala se tak blížit polovině populace a rozbíhajícího se očkování nejohroženějších skupin, se v průběhu dubna začal trend konečně obracet a na jeho konci jsem začínal věřit tomu, že by se třetí ročník naší obnovené pouti mohl uskutečnit v plánovaném termínu svatodušních svátků.

Obeslal jsem poutníky z minulých dvou ročníků, rozeslal pozvánky na všechny strany a začal vyjednávat s našimi ubytovateli o tom, co všechno už by mohlo být za několik týdnů možné.

Přihlásilo se nás celkem čtrnáct.

Naše pouť začala v pátek 21. května o půl sedmé ráno radostným setkáním šesti starých známých a první letošní nové poutnice před náměšťským kostelem. Jako vždy, přijel za námi i náš pan farář, požehnal nám na cestu, po první společné ranní fotografii nám zamával na rozloučenou a my jsme plni očekávání vyrazili do krásného slunného dne. Vyprovodit nás přijela i další naše tradiční poutnice, jejíž manžel měl být ten den propuštěn z nemocnice do domácího ošetřování, aby s námi šla alespoň na konec Náměště s ujištěním, že se k nám, letos výjimečně, připojí až v sobotu ráno a tentokrát poprvé sama. Pokračovalo nás tedy prvních sedm, šest pěšky s podporou poloviny našeho osvědčeného automobilového doprovodu.

Po pár kilometrech nás čekala dopolední přestávka a sotva jsme dosedli na vyhřátý obrubník silnice a letos poprvé si úlevně natáhli nohy, zavolala na nás paní z okna přilehlého domu. Podle našeho poutnického kříže usoudila, že asi nebudeme turisté na túře, uvařila nám velký džbán kávy a podala nám ho s krabicí mléka, cukřenkou a komínkem papírových kelímků. Na našich cestách se s přátelským pokynutím kolemjdoucích, probliknutím dálkovými světly, krátkým zahoukáním klaksonu, ale především s povzbudivými slovy setkáváme docela často, toto bylo ale poprvé, kdy nás někdo obdaroval. Než jsme se vzpamatovali z překvapení, už jsme naše svačiny či opožděné snídaně zapíjeli lahodným mokem a při vracení použitého nádobí naši hostitelku ujistili, že až se cestou budeme modlit růženec za všechny naše dobrodince, určitě si na ni vzpomeneme.

Po několika dalších kilometrech se k nám přidala druhá letošní nová poutnice, která využila toho, že trasa vede nedaleko jejího domova, nejela na náš ranní sraz a připojila se k nám cestou. Bylo nás tedy už osm.

Došli jsme do místa polední přestávky, pořádně se posilnili a vybaveni vším potřebným na více než další čtyři hodiny cesty se vydali na nejobtížnější úsek toho dne i celé naší pouti. Přiznávám, že my staří harcovníci jsme si trochu dělali starosti o naše dvě nové poutnice, ale jak se už brzy, a v následujících dvou dnech ještě mnohokrát, ukázalo, naprosto zbytečně. Obě došly bez sebemenších problémů až do Křtin a nakonec toho našlapaly mnohem víc, než mnozí o desítky let mladší účastníci. Ta starší z nich, která je podle svých vlastních slov už ve věku, za který se nemusí stydět, ale naopak se ním může chlubit, se tak stala nejstarší účastnicí krátké historie naší obnovené pouti a s přibývajícími kilometry se těšila stále rostoucímu uznání a neskrývanému obdivu ostatních. Náš bezchybný navigátor a věčný objevovatel nových cest nakonec přece jenom neodolal pokušení a tentokrát s námi zdolal následující úsek úplně jinou trasou slibující o něco málo příznivější výškový profil. Po přebrodění několika potoků ale konstatoval, že vedení trasy už podle všeho asi dospělo do optimální fáze a nadále na něm nebudeme nic měnit. Jak ho ale za ta léta znám, myslím si, že mu jeho předsevzetí vydrží nanejvýš tak do příštího ročníku, kdy přijde s nějakým dalším návrhem na vylepšení. Při následující odpolední přestávce se k nám přidaly další dvě poutnice, které si nemohly vzít volno v práci, jedna loňská a v pořadí už třetí nová a bylo nás tedy deset.

V plánovaném čase jsme došli do Protivanova, kde nás očekávala i druhá polovina našeho doprovodu a bylo nás jedenáct. Sundali jsme batohy, osprchovali se, převlékli a poprvé stihli mši svatou ve zdejším kostele. Po ní jsme se ještě krátce setkali s místním panem farářem, dověděli se od něho spoustu zajímavostí a poté odešli na večeři.

Ráno jsme se probudili do deštivého dne smířeni s tím, že stejně jako minulý rok, budeme moknout nejméně první polovinu dne. Dvě ze tří našich nejmladších účastnic se kvůli neodkladným studijním povinnostem musely s námi rozloučit a vrátit se domů, přijela však ta, která nás vyprovodila z Náměště a také poslední dvě poutnice, které musely v pátek do práce, jedna loňská a poslední čtvrtá nová. Náš počet tedy dosáhl dvanácti a takový už zůstal.

Po další společné ranní fotografii jsme odhodlaně vyrazili vstříc nepřízni počasí a dalším kilometrům. Na první přestávce stále pršelo, na navazující cyklostezce jsme se pomodlili růženec za šťastný průběh našeho putování, své úmysly, se kterými jsme se na ně vydali, sebe navzájem i za všechny naše podporovatele doma i na pouti, díky nimž se jí můžeme zúčastnit. Odbočili jsme na rozbahněné polní cesty a po nich došli do místa polední přestávky. A než jsme se najedli, déšť, stejně jako vloni, ustal. Pláštěnky jsme složili zpátky do batohů a mokrými loukami vonícími vrcholícím jarem se vydali na asi nejkrásnější část naší trasy kličkující cestami a pěšinkami Moravského krasu.

Na následující odpolední přestávce už nám svítilo sluníčko, trošku jsme si odpočinuli, trošku si zazpívali s kytarou a vydali se na poslední úsek etapy do Jedovnic. Tam jsme měli zajištěno nové ubytování, ale stejně jako v uplynulých letech na dvou různých místech. Na rozdíl od loňského roku už jsme nestihli odjet na večerní mši svatou do Rudic, protože už nás bylo tolik, že by s námi naše auto muselo jet třikrát, a tolik času jsme už neměli. Namísto toho jsme se všichni sešli v našem penzionu ke společné modlitbě. Odešli jsme na večeři a po ní se rozešli do svých dočasných příbytků.

Ráno jsme se zase všichni sešli, udělali si poslední společnou ranní fotografii a uvítali první rodinné příslušníky našich poutníků, kteří tentokrát přijeli o něco dřív, aby se s námi vydali na poslední etapu do Křtin. S krátkou přestávkou u Arboreta MZLU jsme tam šťastně došli, udělali si cílovou fotografii a naposledy se pomodlili k Panně Marii na poděkování za její ochranu, pod kterou jsme překonali všechny letošní obtíže. Se všemi jsem se rozloučil, téměř každým byl ujištěn, že příští rok půjde zase a někteří mi dokonce i slíbili, že s sebou vezmou další příbuzné, kamarády a známé, takže nás možná bude zase o pár víc než letos. Z důvodu v ten den končících vládních omezení byla sice Hlavní pouť zrušena, ale s dodržením všech protiepidemických opatření jsme se zúčastnili mše svaté. Na tu přijela i řada dalších našich blízkých, aby nás následně odvezli domů.

Nakonec jsme ještě, jak je našim každoročním zvykem, s manželkou prošli ambitem do vedlejší Kaple svaté Anny, abych tam zapálil svíčku na památku své babičky Anny, díky které toto všechno dnes můžu s ostatními poutníky prožívat.

Mám velikou radost, že se naší “pouti Náměšťáků“ zúčastňuje i stále více poutníků z okolí. Letos jsme byli už ze sedmi obcí.

Mám velikou radost, že i Ti, kteří musí v pátek do práce, na pouť nakonec vyrazí a podle svých možností se k nám postupně připojují během pátečního odpoledne, večera nebo až v sobotu ráno.

Mám velikou radost, že Ti, kteří nemohou jít celé tři dny, jdou s námi alespoň zpočátku.

Mám velikou radost, že Ti, kteří se nemohou zúčastnit, nás přijdou alespoň vyprovodit. Myslím, že víc než cokoliv jiného to svědčí o jejich vztahu k našemu poutnímu společenství.

Mám velikou radost, že nás podporují naši blízcí, kteří nás zastanou doma, jezdí pro nás do Křtin, a ve stále větším počtu nás doprovázejí v závěru naší pouti.

Mám velikou radost ze vzniklého a stále se rozrůstajícího společenství poutníků, kteří se před dvěma roky či dvěma dny ještě vůbec neznali a nyní se spolu loučí jako staří přátelé, kteří už se těší na příští setkání.

Čtvrtý ročník obnovené pěší svatodušní pouti z Náměště na Hané do Křtin se uskuteční od pátku 3. do neděle 5. června 2022. Mám z toho velikou radost.

Kostel svaté Kunhuty

Náměšť na Hané - 2021

Kostel Narození Panny Marie (po 28,4 km)

Protivanov - 2021

Kostel svatých Petra a Pavla (po 51,3 km)

Jedovnice - 2021

Kostel Jména Panny Marie (po 57,6 km)

Křtiny - 2021

vzpomínková koláž (autor Miloš Endel)