Na konci roku 2019 vypukla ve Wu-chanu, který je hlavním městem čínské provincie Chu-pej, epidemie do té doby neznámého infekčního onemocnění způsobeného koronavirem SARS-CoV-2. V té době si ještě celý zbývající svět spokojeně žil připravovanou realizací už tolikrát odloženého Brexitu a dalším, tentokrát už zase reálně hrozícím, impeachmentem amerického prezidenta, ale když se jeho šíření vymklo kontrole a celá oblast byla neprodyšně uzavřena, stalo se to ze dne na den světovou zprávou číslo jedna. Poté, co se čínští dělníci vrátili po vánočních svátcích strávených doma s rodinami zpátky ke své práci v severoitalských textilkách, vypukla epidemie i tam a záhy musela být uzavřena celá Lombardie. A když lyžaři vracející se z italských alpských horských středisek, ve kterých jim prý absolutně nic nehrozilo, rozvezli nákazu během ledna a února do poloviny Evropy a odtud se zanedlouho dostala i na americký kontinent, byla tu naráz celosvětová pandemie, jakou nikdo z nás ještě nezažil. Světová zdravotnická organizace dala 11. února jejímu původci oficiální jméno Coronavirus disease 2019 a všichni jsme mu začali říkat zkráceně covid-19.

Po několika týdnech neustálého ujišťování našich vrcholných představitelů, že mají situaci plně pod kontrolou a vůbec nic se nám nemůže stát, byl 12. března vyhlášen nouzový stav, ze dne na den uzavřeny hranice, školy, úřady, divadla, kina, restaurace a většina obchodů, byla zrušena všechna sportovní utkání, kulturní akce i církevní obřady a zakázán veškerý pohyb osob s výjimkou cest do práce, k lékaři a za účelem nákupu potravin, léků a nejnutnějších hygienických potřeb. Zatímco předsedové vládnoucích politických stran s paní ministryní financí noc co noc vítali ta největší ruská letadla s předraženým čínským zdravotním materiálem, my ostatní jsme šili roušky, učili se s dětmi a zvykali si na práci z domova.

Měli jsme svého prvního nakaženého, brzy jich ale byly stovky a pak i tisíce a zákonitě přišly i první oběti. Na celém světě se život na tři měsíce pozastavil a nikdo z nás na to jistě nikdy nezapomene. Za měsíc byly Velikonoce, a my jsme naše nejvýznamnější křesťanské svátky poprvé v životě prožívali u televizních obrazovek ve společenství několika málo věřících ať už v kapli Telepace ostravské TV Noe, či přímo ve vatikánské Bazilice svatého Petra.

Bylo mi jasné, že druhý ročník naší obnovené pěší svatodušní pouti se v plánovaném termínu 29. až 31. května určitě neuskuteční. Co mi však jasné nebylo, jestli pouť pro tentokrát jenom odložit na pozdější termín nebo ji rovnou hned zrušit. Když se na přelomu května a června začala situace konečně pomaličku zlepšovat, nově nakažených už tolik nepřibývalo a jednotlivá omezení byla postupně pozvolna uvolňována a následně i rušena, rozhodl jsem se naši nově se rozvíjející tradici přece jenom udržet a termín pouze posunout o tři měsíce na poslední srpnový víkend. Do Křtin bychom tedy nepřišli v den konání pouti Hlavní, ale Korunovační.

V polovině června jsem obeslal všech devět loňských spolupoutníků a osm z nich mi obratem potvrdilo svoji účast i v letošním roce. Ke konci měsíce jsem proto rozvěsil pozvánky po kostelích a intenzivně začal přesvědčovat sám sebe, že se do té doby alespoň na chvíli vrátíme do normálního života ještě předtím, než začne na podzim s obavami vyhlížená druhá vlna.

Začátkem srpna se mi přihlásily tři nové poutnice a tentokrát poprvé z Náměště. Náš počet se tak zvýšil na dvanáct a takový už zůstal až do předvečera naší pouti. Tehdy se tři naše nejmladší účastnice, které se k nám vloni přidaly až na poslední chvíli, z důvodu nemoci zase odhlásily a rázem nás bylo zase už jenom devět. A protože druhá polovina našeho tradičního doprovodu, které to pořád ještě jaksepatří nechodí, měla za námi stejně jako minule přijet až v pátek odpoledne do Protivanova, kde se k nám měly také připojit i naše tři nové posily, sešlo se nás v pátek ráno 28. srpna před náměšťským farním Kostelem svaté Kunhuty všeho všudy pět.

Stejně jako v loňském roce, i tentokrát za námi přijel náš pan farář a požehnal nám na cestu. V sedm hodin ráno, po tradiční první společné ranní fotografii, tedy o hodinu dříve než před rokem, jsme se vydali do Protivanova. Zatímco loni jsme se viděli poprvé v životě a s počátečními kroky se teprve vzájemně začali oťukávat a nesměle zjišťovat, co jsme vlastně zač, letos už jsme byli staří známí, kteří už přece jenom ušli kousek společné cesty, na které spolu už také něco prožili. Zatímco loni jsme měli celou trasu pouze teoreticky připravenou podle map, letos už i loňským putováním prakticky ověřenou a jak se brzy ukázalo, také uloženou v našich vzpomínkách tak podrobně, že už jsme žádnou mapu ani navigaci nepotřebovali. Z loňska už jsme také věděli, kde se dá cestou sednout na chvíli na lavičku a posvačit, nakoupit si jídlo, či si ve studánce napustit vodu na další cestu a proto jsem loňské dělení etap upravil tak, aby taková dvacetiminutová přestávka byla každé dvě až dvě a půl hodiny. Také už jsme přesně věděli, kdy a kde nás má čekat naše doprovodné auto, na která naše odpočinková místa se určitě nedostane a odkud se mu ani v případě sebenaléhavější potřeby v žádném případě nedovoláme. Všechno šlo jako na drátkách, první zastávka byla v Pěnčíně a po těch pár kilometrech ještě nikomu ani nestálo za to si na chvíli sednout. Druhá, polední, byla ve Stražisku u obchodu, kde jsme si doplnili zásoby, pořádně posvačili a za doprovodu kostelních zvonů oznamujících poledne se vydali na nejobtížnější část první etapy a myslím, že i celé pouti, s nejvyšším převýšením a nejdelší dobou bez možnosti setkání s našim doprovodem. Po loňské zkušenosti jsme si ale občerstvení i síly pečlivě rozložili a po dvou dalších přestávkách u Studánky u Františka a v Oklukách jsme zdolali další strmé stoupání, na jehož vrcholu jsme byli odměněni překrásným panoramatickým výhledem současně na hřebeny Nízkého i Hrubého Jeseníku, Svatý Kopeček i Svatý Hostýn a po čtyřech hodinách se znovu setkali s naším autem na další zastávce v Malém Hradisku. To nám ale chyběly už jenom necelé čtyři kilometry a posledních sto metrů převýšení. Do Protivanova jsme dorazili už v pět hodin odpoledne, dokonce tedy s půlhodinovým předstihem oproti plánu a přivítali se s druhou polovinou našeho doprovodu, abychom se ubytovali, osprchovali, převlékli a odešli na plánovanou mši svatou. První špatnou zprávou bylo, že je zrušená, protože pan farář má nařízenou karanténu. Druhou špatnou zprávou bylo, že naše tříčlenná posila bude nakonec jenom dvoučlenná a že za námi nepřijede večer, ale, snad, teprve až další den ráno. Třetí špatnou zprávou pak byla předpověď počasí hrozící následující den vytrvalým deštěm. Mírně rozladěni jsme se po chvíli sešli ve dvoře našeho tak oblíbeného penzionu, dosyta se navečeřeli a rozešli se do svých pokojů.

V sobotu ráno jsme se se starostlivými pohledy na zataženou oblohu sešli u auta a s velikou radostí přivítali obě naše nové poutnice. Ochutnali jsme jejich vynikající bábovku a po další společné ranní fotografii jsme, nakaženi jejich elánem, ostrým tempem vyrazili do Jedovnic. Ale už zanedlouho jsme si postupně začali zapínat bundy, nasazovat čepice a později i oblékat pláštěnky. Když jsme se v Nivě ten den poprvé setkali s našim doprovodem, na pár minut jsme pláštěnky optimisticky zase sundali a vyrazili dál. Na stejném místě jako při naší první pouti jsme se začali modlit růženec a kohosi hned také napadlo pojmenovat tuto polní cestu jako Růžencovou. Za chvíli se ale opět rozpršelo, tentokrát ještě o něco víc a v dešti jsme šli až do Baldovce vstříc naší druhé polední přestávce. Posilnili jsme se na další cestu a už bez pláštěnek vyrazili na následující místo našeho setkání v Ostrově u Macochy. Tady už nám i trošičku vysvitlo sluníčko, konečně jsme mohli odložit bundy a po toho dne poslední svačině si i zazpívali. Jak jsem celou dobu správně tušil, naše nové poutnice přidaly pouti další rozměr. Jedna z nich už řadu let vede náš chrámový sbor a ta druhá s sebou vzala kytaru a hned několik zpěvníků. S překvapením jsme také zjistili, že i někteří naši staří známí jsou dlouholetí kostelní zpěváci a jeden že dokonce aktivně působí v hudební skupině, kde hraje hned na několik nástrojů. Ostrovem jsme tentokrát prošli úplně jinou cestou než minule a další drobnou změnu trasy jsme udělali hned po vystoupání na Vilémovickou plošinu, kde jsme se po loňské zkušenosti raději vyhnuli polnímu úseku za Krasovou, drželi se více vpravo a přišli do Jedovnic od Vilémovic. Oproti plánu jsme měli čtyřicetiminutové zpoždění, stejně jako loni jsme se ubytovali na dvou, tentokrát ale jenom pár set metrů od sebe vzdálených, místech a nadvakrát odjeli naším autem na večerní mši svatou do sousedních Rudic. Po ní jsme se tam ještě krátce setkali s místním panem farářem, a když jsme mu řekli, odkud přicházíme, nabídl nám, a jistě nejenom proto, že se ukázal být spolužákem našeho pana faráře náměšťského, volná místa ve svém autě na zpáteční cestě do Jedovnic. Vrátili jsme se, povečeřeli, rozloučili se a šli spát.

Ráno už nám déšť nehrozil ani z předpovědí meteorologických serverů, natož pak z oblohy a tak jsme po další společné ranní fotografii, dojedení včerejší bábovky a několika písních na cestu vyrazili do Křtin. Bez problémů jsme tam s krátkou přestávkou u Arboreta MZLU chvíli před devátou hodinou dorazili doplněni na poslední chvíli i o maminku jedné z našich nových poutnic, která za námi spolu s manželem přijela autem. Udělali jsme si cílovou fotografii, po loňských zkušenostech se spolu už raději i rozloučili a spěchali na právě začínající mši svatou obětovanou na úmysly poutníků. Spěchali tak moc, že jsme úplně zapomněli na děkovnou modlitbu Zdrávas, Královno na místě, odkud jsme poprvé uviděli cíl své pouti za to, že jsme všichni ve zdraví a v pořádku, a letos i koronaviru navzdory, došli. Po jejím skončení jsme ještě dostali tak vzácné, a se stále ubývajícím počtem nových kněží dnes čím dál tím vzácnější, novokněžské požehnání od čerstvého křtinského kaplana otce Patryka a pak už následovalo mé obvyklé krátké zastavení v Kapli svaté Anny a zapálení svíčky skutečné obnovitelce naší pouti, mé babičce Anně. S manželkou jsme odjeli autobusem do Vyškova, vlakem do Olomouce a autem z nádraží domů.

Zatímco mým loňským pocitem během celé naší cesty byla zvláštní směsice obrovského vzrušení z toho, na jak dávnou tradici chceme navázat a jestli se nám to vůbec podaří, ještě větší nervozity, mám-li všechno všude dostatečně domluveno a zařízeno, odpovědnosti za ostatní a neustálého strachu, aby se někomu z nich někde něco nestalo, ten letošní pocit už byl o dost jiný. Byl to pocit zklidnění a uvolnění. Velmi často jsem šel s malým odstupem poslední a s úlevou si znovu a znovu uvědomoval, že když se na chvíli zastavím, abych se trochu napil nebo si třeba udělal nějakou fotku, ostatní si toho ani nevšimnou a pokračují dál a že už to tedy vlastně jde docela dobře i beze mě.

Třetí ročník obnovené pěší svatodušní pouti z Náměště na Hané do Křtin se uskuteční ve dnech 21. až 23. května 2021. Nemohu a ani nechci mluvit za ostatní, ale já už se na něj moc a moc těším.

Kostel svaté Kunhuty

Náměšť na Hané - 2020

Kostel Narození Panny Marie (po 28,4 km)

Protivanov - 2020

Kostel svatých Petra a Pavla (po 51,3 km)

Jedovnice - 2020

Kostel Jména Panny Marie (po 57,6 km)

Křtiny - 2020

vzpomínková koláž