Když jsem byl malý kluk, moje babička mi několikrát vyprávěla, jak jako dítě chodívala se svými rodiči a sourozenci na pouť do Křtin. Přibližně šedesátikilometrovou vzdálenost tehdy ušli za tři dny a po dni stráveném na místě šli zase tři dny zpátky domů. Všechno, co potřebovali, si nesli s sebou a cestou přespávali u spřátelených sedláků ve stodolách na slámě. A přestože to tehdy byla jenom několik málo desítek let stará historie, připadalo mi to jako svědectví ze středověku a vnímal jsem ho téměř jako pohádkové vyprávění. Nevěděl jsem, kde ta místa leží, neměl jsem vůbec žádnou představu o vzdálenostech mezi nimi a o nějakém náboženském či duchovním rozměru ani nemluvím. A samozřejmě mě nenapadlo, jak důležité pro mě dnes ty informace budou. Na konci svého života se chtěla ještě jednou do Křtin podívat, tehdy jsem tam s ní jel autobusem, ale ve svých dvaceti letech jsem z jejich pocitů ještě ani trochu neměl rozum. Dnes mě to samozřejmě velmi mrzí, ale už s tím nic neudělám.

Kdyby mi tehdy byl někdo řekl, že uplyne jen o něco málo více než dvě desetiletí, vezmu si týden dovolené, sbalím karimatku, spacák a kancionál a za občas poněkud diskutabilních hygienických podmínek budu putovat po starých poutních cestách lesy, loukami a poli naší překrásné vlasti a v tom našem moderním jednadvacátém století budu spát někde na zemi, skutečně nevím, co bych si o něm pomyslel. Ale stalo se. Na svoji první pouť jsem se vydal týden před Květnou nedělí v roce 2011. Byl to tehdy 14. ročník Železného poutníka, noční postní pouti ze Svatého Kopečku na Svatý Hostýn. U příležitosti výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů jsem se o dva roky později zúčastnil 3. ročníku takzvané Moravské Compostely, pětidenní pouti po Cyrilometodějské poutní cestě ze Svatého Kopečku přes Svatý Hostýn na Velehrad a za další tři roky jsem ji absolvoval ještě jednou, tentokrát ale v opačném směru z Velehradu přes Svatý Hostýn na Svatý Kopeček.

Postupně jsem navštívil desítky dalších poutních míst u nás i v zahraničí a tak mě před časem zákonitě napadlo, že bych se mohl a možná, že dokonce i měl, vydat také po stopách svých předků z Náměště na Hané do Křtin. Ve snaze doplnit své velmi chatrné vzpomínky jsem ze všeho nejdříve zahájil pátrání v naší rodině, ale byl jsem s ním poměrně velmi rychle hotov. Jak už to tak nejednou v životě bývá, když se člověk na něco opravdu nutně potřebuje zeptat, zjistí, že svou příležitost dávno promarnil a nemá už koho. Babička nás opustila před téměř třiceti lety, nedávno mi odešli i oba rodiče a s nimi postupně celá generace strýců a tet. A od jejich dětí, tedy mých vrstevníků, jsem se nedověděl vůbec nic. Přitom jsem si představoval, jak by bylo krásné, vyrazit s některými či alespoň s některým z nich cestou našich společných praprarodičů, ale musel jsem se smířit s tím, že se mi to zřejmě nepodaří. Tím jsem se ale v žádném případě nechtěl nechat odradit a řekl jsem si, že nebude-li jiná možnost, půjdu i bez nich. Pak jsem si ale uvědomil, že manželka bude mít určitě strach, pustit mě samotného pěšky takovou dálku a že když kdysi dávno chodívávali poutníci s oslem, který jim nesl nezbytné vybavení na cestu, těch pár věcí, které potřebuji, si strčím do batohu, kancionál už v mobilu mám, pro všechny případy si tam ještě instaluji aplikaci “Záchranka“ a vydám se na pouť s naším psem, čtyřletým hyperaktivním křížencem Ferdou IV.

Babička se narodila v roce 1905, takže když začala velká válka, bylo jí devět, a když skončila, třináct roků. Myslel jsem si, že během války na pouť asi nechodili, ale je možné, že naopak tehdy ze všeho nejvíc. To bych si ale vymýšlel. Jednou vzpomínala, jak její tatínek, tedy můj pradědeček, byl ve válce v Černé Hoře. Před několika lety jsem tam byl také, ale s rodinou na dovolené u moře a velmi silně jsem si tam tehdy uvědomil, že zatímco pro ni ta země byla synonymem nezměrné hrůzy a nevěděla, jestli svého tatínka ještě vůbec někdy uvidí, my se tam dnes jezdíme rekreovat. Nevěděl jsem, chodívala-li do Křtin ještě za císaře pána nebo až v období republiky a byla to moje pouhopouhá spekulace, ale byla-li tam poprvé až po válce, tedy v roce 1919, je to přesně sto let a bylo jasné, že se na pouť musím vydat právě letos.

Vzhledem k tomu, že se jmenovala Anna, byl jsem zprvu pevně rozhodnut vydat se na cestu v den jejího svátku, tedy v pátek 26. července, což mi připadalo velmi symbolické. Do Křtin bych tak přišel v neděli 28. července, což je den konání tamní Svatoanenské pouti, což mi připadalo symbolické snad ještě víc. Radoval jsem se, jak dobře jsem si to naplánoval, ale postupem času jsem si čím dál tím víc začal uvědomovat, že se zároveň pokouším i o obnovení historické tradice. Sice jsem o ní stále téměř nic nevěděl, ale zdálo se mi nanejvýš pravděpodobné, že se mí předci vydávali na cestu tak, aby do Křtin přišli v den konání Hlavní pouti. Ta je vždy osmou neděli velikonoční, tedy na Boží hod svatodušní - slavnost Seslání Ducha svatého a letos připadá na 9. června. Z úcty k nim jsem tedy nakonec posunul začátek své cesty už na pátek 7. června s nezlomnou jistotou, že se za to na mě babička zlobit určitě nebude. Samozřejmě, že jsem chtěl co nejvíce dodržet trasu a pokud možno i rozdělení cesty na jednotlivé etapy, ale opravdu jsem se neměl čeho chytit. Pamatuji si jenom, jak jednou vzpomínala na noclehy v Rozstání.

Můj plán byl takový, že vyjdu od svého rodného domu a první zastavení bude už po několika stovkách metrů na hřbitově. V naší rodinné hrobce jsou pochováni oba mí praprarodiče z této strany a dvě z jejich dcer. Jednou je právě moje babička se svým manželem, mým dědou a jejich synem s manželkou, tedy mými rodiči. Druhou potom její sestra s manželem, dcerou a zetěm, celkem tedy čtyři z těch, na jejichž odkaz chci navázat.

V hledání dalších informací jsem pokračoval v náměšťské farnosti. Pamětníka už jsem najít ani nemohl, ale doufal jsem, že alespoň něco dalšího se od jejich potomků dovím. Navštívil jsem vrstevníka svých rodičů, se kterým se znám celý svůj život, aniž bych tušil, s jakou vášní shromažďuje naprosto neuvěřitelnou sbírku historických informací, listin, fotografií a nejrůznějších předmětů vztahujících se k naší obci. Návštěva jeho pracovny a doslova na malé výstavní síně přeměněných pokojů podstatné části rodinného domu byla mimořádně působivým důkazem toho, že má-li člověk o něco skutečný zájem, dokáže-li tomu věnovat, či chcete-li, obětovat svůj čas a je-li přitom dostatečně pracovitý a vytrvalý, dokáže cokoliv. Být ředitelem zdejší základní školy, vodil bych k němu své žáky, protože si myslím, že uvidět na vlastní oči něco takového je pro mladého člověka stejně důležité, jako návštěva Pražského hradu, Národního muzea nebo o něco později koncentračního tábora v Osvětimi. O poutích do Křtin měl ale pouze povšechnou povědomost a nic konkrétního nevěděl.

Dalším velmi vydatným zdrojem informací byla téměř ještě o generaci starší paní, která se do ulice, ve které jsem vyrůstal, přivdala v roce 1950, a když po třiceti letech ovdověla, zase se odstěhovala. Pamatovala si ještě prarodiče mého tatínka, ale z dědovy strany a při lahvi vynikajícího Tokaje, kterou u příležitosti našeho setkání po téměř čtyřiceti letech otevřela, jsme si moc pěkně zavzpomínali na staré časy. Ale ani od ní jsem se nic nového nedověděl.

Samozřejmě, že jsem se vyptal také na náměšťské faře, ale tam se zejména v posledních letech duchovní správci měnili a navíc byli a jsou stejně staří jako já anebo dokonce ještě mladší. Ke všemu pocházejí z více či méně vzdálených míst a proto, co se našeho kraje týká, oni sami ani žádnou historickou paměť mít nemohou.

Alespoň jsem si tedy vypůjčil a pečlivě prostudoval farní kroniku, což byl opravdu mimořádně silný zážitek. Když jsem ji jednoho zimního sobotního večera poprvé opatrně otevřel na svém pracovním stole a začetl se do jejího krasopísma, nedokázal jsem přestat, dokud jsem už téměř nad ránem nebyl na jejím konci. Jednotliví faráři ji postupně vedli od symbolického roku 1900 s tím, že na několika prvních stranách je popsána historie od založení obce. Následují všední obrazy ze života místního převážně zemědělstvím se zabývajícího obyvatelstva znázorňující každodenní události. Popis jednotlivých roků začíná zpravidla stručným zhodnocením délky a tuhosti uplynulé zimy, která v některých letech zahnala k smrti vyhladovělou divokou zvěř až k lidským obydlím, kde se s ní potom lidé dělili o to málo, co měli pro sebe a svůj dobytek. Kronika uvádí, že jeden rok byly mrazy tak silné, že v kostele dokonce zamrzlo při obřadu i mešní víno v kalichu a jindy zase při pohřbu museli na hřbitově přestat hudebníci hrát, protože jim zamrzly trumpety. Člověk si přitom uvědomí, že zima tehdy nebyla pouze jedno z ročních období, ale nejtěžší část roku, na kterou se bylo třeba velmi důkladně připravit. Ale to už my, kteří ji trávíme pobytem v příjemně vytápěných domech, ke všemu ještě většinou automaticky pracujícími zdroji tepla, o které se už ani nemusíme starat, snad ani nemůžeme pochopit. Čas od času si ho leda tak zpestříme malou procházkou na čerstvém vzduchu nebo někdy dokonce i nějakým tím zimním sportem, není-li zbytí tak i na umělém ledu či sněhu, pokud se tedy zrovna nejedeme naopak trochu prohřát někde k rovníku nebo rovnou na opačnou polokouli. Následují zprávy o zahájení polních prací, které jsou střídány důležitými údaji o množství sklizené píce, obilí a dalších zemědělských plodin a celé to končívá podzimním hodnocením úrody ovoce. Takovéto záznamy jsou prokládány informacemi o událostech společenských, politických či náboženských nejen místního, ale i národního nebo dokonce světového významu. A tak se zmínky o zahájení výstavby nové sokolovny a orlovny či založení místní pobočky nové politické strany s názvem Československá strana lidová, k níž se někteří farníci radostně hlásili a jiní ji zase s odporem pohrdali, mísí s informacemi o postupném působení významných olomouckých biskupů, kteří jsou dnes pro nás už pouze slavnými historickými postavami, ale i o jednotlivých papežích na svatém stolci. Je zde také zpráva o atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu, od kterého si naši předci v souvislosti s jeho plány na přeměnu rakousko-uherské monarchie ve federativní Spojené státy Velkého Rakouska tolik slibovali. Následuje záznam o vzniku, jak kronikář doslova píše, naštěstí jenom místního vojenského konfliktu, který je ovšem hrůzu nahánějící, pokud si člověk uvědomí, že pisatel neměl ani tušení o událostech, které, jak my víme, později následovaly. I když zakončení textu úryvkem ze Svatováclavského chorálu napovídá, že tušení možná měl. O něco později je popisována radost ze založení samostatného státu, které ale ani zdaleka nebylo jednoduché či bezproblémové a také popis období poměrně spokojeného života v období první republiky, které však netrvalo příliš dlouho. Snad ještě děsivější je obraz událostí z počátku třicátých let, kdy je dokonce s určitým povděkem zmiňováno volební vítězství prosté dělníky zastupující Národně socialistické německé dělnické strany v čele s jakýmsi Adolfem Hitlerem, jehož silně nacionalistické sklony ale vyvolávají u kronikáře zlou předtuchu. A popis následujících událostí - uzavření Mnichovské dohody, následné postoupení pohraničních území Třetí říši, připojení části Těšínska k Polsku, vyhlášení samostatného Slovenského státu a nakonec i obsazení zbytku našeho území Wehrmachtem - mu dává za pravdu. Tady si člověk znovu uvědomí, že si naši předci ani nedokázali představit hrůzy, které je čekají a stejně i tady je citována část textu Svatováclavského chorálu. Kronika končí v roce 1947 a z posledního odstavce je zřejmé, že když kronikář odkládal pero, jistojistě nevěděl, že jeho následovník bude pokračovat až v novém tisíciletí. Byl to bezpochyby nejsilnější text, jaký jsem kdy četl, ale to, co jsem hledal, tedy jakoukoliv zmínku o poutích do Křtin, jsem v něm nenašel.

Hledal jsem i na Úřadu městyse Náměšť na Hané, kde jsou uloženy “Pamětní kniha obce Náměště na Hané“ z let 1961 až 1977 a “Kroniky obce Náměště na Hané“ z let 1977 – 1978 a od roku 1998. “Památní kniha obce a městýse Náměště“ popisující období mezi lety 1898 a 1960, která mě pochopitelně zajímala ze všeho nejvíc, už ale byla předána do Státního okresního archivu Olomouc a tak jsem se díky ochotě a vstřícnosti jeho pana ředitele stal na jedno odpoledne jeho oficiálním externím badatelem. Jako takový jsem samozřejmě musel pracovat pod trvalým odborným dohledem, ale ať jsem bádal, jak jsem bádal, žádnou zmínku o poutích do Křtin jsem nevybádal.

Při dalším pátrání jsem objevil spolek českých svatojakubských poutníků ULTREIA, což je jednak tradiční svatojakubský pozdrav znamenající “dál“ a pak také název hymny francouzských poutníků putujících do Santiaga de Compostela. Jeho členové u nás vyznačili pět českých a jednu moravskou trasu směřujících od severu k jihu a napojujících se v Německu a Rakousku na dálkové trasy vedoucí přes Francii do Španělska. Mě samozřejmě zaujala Moravská svatojakubská trasa, která vede od hranice s Polskem u Strahovic přes Opavu, Olomouc a Brno do Mikulova, za kterým přechází do Rakouska ve směru na Kremži a dále do Podunají. Spojuje totiž, a tomu se mi ani zprvu nechtělo uvěřit, Náměšť na Hané se Křtinami! Tato nově objevená vazba na mnohasetletou tradici svatojakubských poutí pro mě byla skutečnou senzací a bezodkladně jsem proto odeslal vedení spolku svoji prosbu o jakékoliv informace týkající se uvedeného. Ze všeho nejvíc mě samozřejmě zajímalo, zda tato cesta byla vyznačena už před sto lety a mí předci věděli, že po ní jdou. Od pražské paní předsedkyně i jejího moravského spolupracovníka se mi dostalo spousty povzbudivých slov v mém snažení, ale nic nového o historii poutí na této trase jsem se nedověděl. A velkým zklamáním pro mě bylo jejich sdělení, že tuto trasu členové spolku vytýčili teprve před sedmi lety bez jakékoliv návaznosti na historickou tradici po stávajícím značení Klubu českých turistů.

Dalším místem, které jsem se rozhodl prozkoumat, byla fara ve Křtinách. Poslal jsem tamnímu faráři podrobné vysvětlení celé situace s prosbou o zprostředkování jakýchkoliv informací vztahujících se k popisované historii, které snad, jak jsem doufal, by mohli na jejich poutním místě mít uchované s ujištěním, že mu budu vděčný za jakoukoliv i sebenepatrnější zmínku. Obratem mi odpověděl nový mladý kněz, a ač mi nepřísluší soudit, z jeho psaní jsem usoudil, že možná až příliš mladý.

Nakonec jsem tedy oslovil ještě i jeho předchůdce z let 2008 až 2017, ctihodného monsignora, který je široké poutnické veřejnosti velmi dobře známý jako Poutník Jan a kterého znám osobně právě z Moravské Compostely. Doufal jsem, že by mi mohl poradit, kde ještě bych mohl nějakou zmínku objevit. Ten mi ale pouze potvrdil, že záznamy o poutnících jsou ve Křtinách velice skromné.

Spojil jsem se i s křtinským obecním kronikářem a dokonce i s jedním velmi známým poutníkem, který nedávno ve Křtinách několik roků žil, ale všechno bylo marné.

Zeptal jsem se také svého o pár let mladšího vrstevníka z Náměště, který se od mládí zabývá historií, a je profesorem českých dějin na olomoucké univerzitě, který už o historii naší rodné obce napsal několik odborných publikací a nejspíš ji zná, jako nikdo jiný, ale i ten mě pouze odkázal na prameny, které jsem už dříve prozkoumal.

Říkal jsem si, že přece není možné, aby to byla tradice pouze naší rodiny. Stále jsem předpokládal, že mí předci putovali společně s dalšími farníky a také, že se k nim cestou postupně připojovali další a další věřící. Stejně tak jsem si představoval, že se na cestu nevydávali sami, ale pouze se přidali k poutníkům přicházejícím z ještě vzdálenějších míst. Přitom jsem se zdráhal uvěřit tomu, že jsem už posledním “pamětníkem“ těchto událostí s kdoví jak dlouhou tradicí. Současně jsem ale čím dál tím víc vnímal mimořádnou křehkost tohoto poselství a zároveň i obrovskou tíhu odpovědnosti za předání jejich odkazu jak svým současníkům, tak i dalším pokolením.

Po několika setkáních s jednou z dobrých duší náměšťské farnosti a následné dohodě s panem farářem jsem nakonec třetí neděli postní svolil ke zveřejnění svého záměru v kostele a současně s tím i ve dvou blízkých farnostech, kde také působí. Nevěděl jsem, jak moc a zda vůbec mě ostatní budou brát vážně, ale říkal jsem si, že jestli tam letos dojdu, možná by je to mohlo přesvědčit. A přidá-li se ke mně příští rok alespoň jeden další poutník, budu navýsost spokojený.

První zájemce se mi přihlásil přesně za týden a za další dva, na Květnou neděli, i druhý. To jsem také uřezal malou břízku, aby ještě stačila trochu proschnout, než z ní udělám náš nový poutnický kříž.

Nepřestával jsem hledat další možné zdroje informací a požádal jsem o pomoc i koordinátora autorského týmu dnes už bývalého křtinského webu obsahujícího i elektronickou podobu všech 77 čísel časopisu “Pozdrav ze Křtin“ vycházejícího v letech 1990 až 2016. Ta popisují samozřejmě především aktuální události doby, ať už plánované, či právě uskutečněné, což bylo u nejstarších čísel i velmi zajímavé a dnes už i historické čtení, ale čas od času se v nich objevují i údaje převzaté z dávné farní evidence. Následujících několik překrásných jarních večerů jsem strávil podrobným pročítáním jednotlivých čísel a netrvalo dlouho a mé více než půlroční hledání bylo konečně odměněno nalezením první, byť zprostředkované, písemné zmínky. Ve druhém čísle z roku 1995 je uvedeno, že 14. května druhého válečného roku 1915 přišlo procesí i z Náměště na Hané a obdobně ve třetím čísle z roku 2006 je citován záznam faráře, že v následujícím roce 1916 procesí z Náměště doputovalo 2. června. Porovnáním s historickým kalendářem jsem zjistil, že v obou případech to bylo v pátek, ale celý týden před svatodušními svátky, což neodpovídalo mému dosavadnímu předpokladu. To mě opravdu zaskočilo a nevěděl jsem, jak mám s touto informací naložit.

Postupně jsem se čím dál tím víc začínal zabývat i praktickými věcmi a tedy i rozdělením trasy do jednotlivých dnů. S ohledem na příležitosti k nocování mi přišlo nejlepší ujít v pátek prvních 25,5 km do Protivanova, v sobotu 26 km do Jedovnic a na neděli si nechat už jenom posledních 8 km, abychom stihli mši svatou o půl jedenácté.

A i když jsem ještě neměl vůbec žádnou představu o počtu účastníků, obrátil jsem se na duchovní správce farností v Protivanově i v Jedovnicích s prosbou o radu, kde by se u nich dalo přespat. Ujistil jsem je, že nám bude stačit i velmi skromné “poutnické“ ubytování na karimatce s možností osobní hygieny.

Zájemců postupně přibývalo a jeden z nich se hned zpočátku rozhodl obětovat ve prospěch našeho vznikajícího společenství a sloužit nám jako automobilový doprovod, který poveze naše zavazadla a v případě nutnosti sveze i ty, co už nebudou moci jít dál.

Doslova na poslední chvíli se přihlásily i tři dvacetileté studentky, které nám tím sice totálně pokazily do té doby úctyhodný věkový průměr 60 let, zase nám ale přinesly spoustu radosti z toho, jak mladí lidé se s námi rozhodli vydat na cestu.

Nakonec se nás v pátek 7. června před osmou hodinou ranní shromáždilo před farním Kostelem svaté Kunhuty devět s tím, že desátá účastnice, které její aktuální zdravotní stav neumožňoval delší chůzi, za námi přijede odpoledne do Protivanova a stane se druhou polovinou našeho doprovodu.

Přijel za námi pan farář, přečetl nám kousek evangelia a požehnal nám na cestu. Udělali jsme si naši první společnou ranní fotografii, všechno, co jsme nepotřebovali mít u sebe, jsme si naložili do přívěsu za naším doprovodným autem, které nás odjelo čekat na dohodnuté místo, kde jsme se měli za tři hodiny znovu setkat, a nám už nezbylo, než pozvednout náš poutnický kříž a po sto letech vyrazit cestou našich předků do Křtin. Sluníčko svítilo na cestu a o co víc byl po nočním vydatném dešti vlahý vzduch na polích, lukách a v lesích, o to víc byly také rozbahněné cesty. Postupně jsme se začali navzájem seznamovat a bylo velmi zajímavé sledovat, jak se od první chvíle začínají jednotliví účastníci profilovat. Někdo se okamžitě chopil navigování a sledoval dodržování plánované trasy, kterou se neustále snažil nějak vylepšit a nutno říci, že nás nakonec celou cestu neomylně vedl, v každé houštině vždycky věděl, kde jsme a kam máme jít a díky němu jsme za celou dobu neudělali ani jeden jediný krok nesprávným směrem. Někdo další se ujal společných modliteb a jiný už od prvních metrů nenechal nikoho na pochybách, že přestože je z nás nejstarší, bude mít nekonečně sil, ponese náš společný kříž déle, než my všichni ostatní dohromady a ještě nás bude stačit neustále pobízet k vyššímu tempu. Další nás zahanbovali svou statečností, s jakou čelili zdravotním problémům a ukazovali nám, že to jde, i když už to opravdu nejde.

Se zpožděním jsme dorazili k místu setkání s naším doprovodem a po důkladném posilnění pokračovali dál. Sluníčko svítilo čím dál tím víc, sil postupně začalo ubývat, ale nakonec jsme krátce po šesté hodině večerní, tedy s více než dvouhodinovým zpožděním oproti plánu, celí utrmácení došli do Protivanova a plánovanou mši svatou v Kostele Narození Panny Marie tak už nestihli. Z Hornomoravského úvalu na samém pomezí Zábřežské vrchoviny jsme celý den stoupali na hřeben Drahanské vrchoviny, který tvoří rozvodí mezi povodími Moravy a Svratky, překonali převýšení více než 700 m a měli jsme toho, myslím, všichni dost. Čekal na nás náš, teď už dvoučlenný, doprovod, který mezitím zařídil objednané ubytování a rozdělil nás do jednotlivých pokojů. Konečně jsme se umyli, převlékli a shromáždili k večeři ve dvoře velmi příjemného penzionu.

Unaveni cestou jsme se dosyta vyspali, někteří se ráno dokonce chlubili, že tak, jak už dlouho ne a po snídani jsme se sešli krátce před osmou u našeho doprovodného vozidla. Naložili jsme si věci, dohodli místo příštího setkání a po další společné ranní fotografii vyrazili do překrásného slunného dne. Jak jsme se blížili ke Křtinám, čím dál častěji jsme se setkávali s jinými poutníky, se kterými jsme vždy ušli kousek cesty, vyměnili si své zážitky a čerstvě nabyté zkušenosti a v jednom případě jsme si dokonce udělali i fotografii na památku. Celý den jsme sestupovali k hranici Moravského krasu a profil cesty se ve srovnání s předešlým dnem obrátil. Byla to mnohem menší námaha, což se projevilo i tím, že přibližně stejnou vzdálenost jsme urazili o dvě hodiny dříve a ve čtyři hodiny odpoledne jsme byli v Jedovnicích. Nocleh jsme měli tentokrát zajištěný na dvou místech, náš doprovod už ale zase všechno zařídil a hladce jsme se ubytovali. Po nezbytné důkladné očistě znavených těl se nabízelo několik možností, jak strávit sobotní večer. Původně plánovaná účast na mši svaté ve tři kilometry vzdálené Kapli svaté Barbory v Rudicích už se ukázala nad naše síly a tak někteří využili náš doprovod a odjeli na večerní mši svatou ukončenou průvodem se svíčkami přilehlými ambity do Křtin, někdo dal přednost večeři s ostatními a někdo navštívil pozdně večerní svatodušní vigilii v Kostele svatých Petra a Pavla v Jedovnicích. Patřil jsem mezi ty, kteří to stihli postupně všechno. Unaveni našlapanými kilometry a naplněni dojmy z až nečekaně bohatého večerního programu jsme se rozloučili a šli spát.

V neděli jsme vycházeli po již tradiční další společné ranní fotografii už v sedm hodin a bylo to radostných posledních pár kilometrů. Sluníčko překrásně svítilo a teprve začínalo hřát a my jsme si to opravdu už jenom užívali. Když jsme na začátku Křtin poprvé uviděli cíl své pouti, jako správní poutníci jsme se pomodlili a protože to bylo poutní místo mariánské, co jiného než Zdrávas, Královno a udělali jsme si poslední společnou fotografii s poutním Kostelem Jména Panny Marie na pozadí, přitom ale ještě bez všude přítomných kolotočů. Vzal jsem náš kříž a vydali jsme se na posledních několik set metrů naší pouti. K vyjádření následujících pocitů už mi ale slova stačit nebudou. Samozřejmě jsem myslel na svoji babičku a všechny své nejbližší ať už na tomto nebo onom světě a když jsem s ostatními stoupal po schodech ke kostelu, přes slzy dojetí jsem neviděl na cestu. Na jeho prahu byl čas na děkovnou modlitbu za to, že nám bylo dáno dojít až sem. A to nejenom na naší právě vrcholící pouti, ale především na naší pouti životní. A i když každý z nás měl v tu chvíli za sebou výrazně jinou její část a nikdo nevěděl, kolik mu toho ještě zbývá, byla to společná chvíle společného zastavení.

Kdoví jak dlouhá tradice náměšťských poutí do Křtin byla po přibližně sto letech obnovena právě ve chvíli, kdy v kostele začínala mše svatá obětovaná za poutníky.

Významný český architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichel, který se proslavil svým jedinečným stavebním stylem nazývaným barokní gotika, měl ve Křtinách, ostatně jako i kdekoliv jinde, kde stavěl, velkolepé plány. Aby půdorys kostela postaveného v letech 1718 až 1771 měl tvar řeckého kříže, chtěl po obou stranách hlavní lodi vystavět ještě další dvě kaple spojené s ní vždy dvěma ambity tvořícími ambitová nádvoří. A tak, jako je vpravo Kaple svaté Anny, měla být i vlevo Kaple svatého Josefa, k jejímuž zbudování ale nikdy nedošlo. Proto se celá jinak jistě obdivuhodná stavba může jevit jenom jako polovičatá a nejeden z jejich návštěvníků si asi říká, že buďto měli postavit kaple obě, anebo raději žádnou, protože takto to vypadá opravdu tak nějak divně. Ledaže by tam, napadá mě teď, tu Kapli svaté Anny tehdy postavili jenom kvůli mně.

Jak víme, svatá Anna, ochránkyně matek a manželství, byla matkou Panny Marie, tedy babičkou Ježíše Krista z matčiny strany. Také jsem měl babičku Annu, což, věřím a doufám, není jediné, co mě s Pánem Ježíšem spojuje, o které celý tento příběh vypráví, ovšem ze strany otcovy, což naopak určitě není jediný rozdíl mezi námi. Proto jsem po mši svaté zašel ještě i do této kaple, protože není vhodnější místo, kde bych jí mohl, navíc ještě v souvislosti s poutí do Křtin, zapálit svíčku. Samozřejmě, že jsem si přitom vzpomněl, jak jsme tady tenkrát před spoustou let poprvé a naposledy byli spolu, mnoho desítek let potom, co sem chodívala ona, ještě jako dítě, beze mě, což jsem si tehdy nedokázal už ani uvědomit, a několik desítek let předtím, než sem začínám chodit já, už zase ne o tolik mladší ve srovnání s jejím tehdejším věkem, už bez ní, což jsem si tehdy nedokázal ještě ani představit. Najednou to všechno do sebe zapadlo tak dokonale, že jsem ve světle toho malého plamínku na chvíli úplně přestal vnímat okolní svět a to včetně své manželky starostlivě stojící půl kroku za mnou a se špatně skrývanými obavami vyhlížející, jestli tu nezměrnou citovou nálož, byť v kleče, vůbec nějak ustojím. A to by snad mohl být závěr celého tohoto neuvěřitelného příběhu o malé Aničce, která po stoleté přestávce a téměř třicet let po svém odchodu na věčnost dokázala znovu obnovit tuto dávnou tradici.

Čekáte-li teď nějaké zhodnocení, tak tady je:

Nevěděli jsme úplně přesně, co nás čeká, a troufám si tvrdit, že jsme to napoprvé zvládli výborně. Vzhledem k náročnosti prvního dne jsme možná měli vyjít z Náměště už v sedm hodin, večer bychom stihli mši svatou v Protivanově a měli bychom o hodinu víc na odpočinek před další cestou.

Během dlouhé přípravy jsem postupně napsal celkem šesti kněžím a chci zdůraznit, že jsem jim v žádném případě nechtěl přidělávat starosti natož práci. Buď jsem je jakožto znalce místních poměrů poprosil o radu či kontakt, nebo jsem jim v případě, že mají k našemu místu nějaký vztah, nabídl účast. Smutnou pravdou je, že polovina z nich mi ani neodpověděla. Velmi dobře znám slova svatého evangelia o odmítnutí poutníka a neberu si to ani trochu osobně.

Podařilo se nám obnovit dávnou tradici náměšťské farnosti navzdory tomu, že se ke mně nikdo další z Náměště nepřidal, tedy nepočítám-li svoji manželku, která se narodila v Praze U Apolináře, celý život žije v Olomouci a od svých šestnácti let, kdy mě poznala, už v Náměšti strávila spoustu času. O to víc mě potěšil zájem poutníků z farností okolních, pro něž to byla, podle jejich vlastních slov, příležitost, na kterou delší dobu čekali. Posloužil jsem jim opravdu velmi rád.

Myslím, že čas konání už snad nemohl být šťastnější. Putování přírodou v nádherném období přelomu května a června bude v budoucnu navíc ještě umocněno pohyblivým termínem umožňujícím vychutnání si všech těch krás pokaždé v trochu jinou dobu.

Ani z pohledu křesťanských svátků si lepší termín představit nedokážu. Zatímco předvečer Božího hodu vánočního trávíme tradičně na půlnoční mši svaté v našem farním kostele a předvečer Božího hodu velikonočního neméně tradičně na vigilii v naší katedrále, těším se, že předvečer Božího hodu svatodušního budeme napříště prožívat na pouti, jen několik málo kilometrů od jejího cíle.

Poprvé se o Náměšti na Hané zmiňuje roku 1141 v jedné ze svých listin olomoucký biskup Zdík, i když archeologické nálezy potvrzují její existenci už nejméně o sto let dříve. K zásadní historické události došlo 8. srpna 1319, kdy ji český a polský král Jan Lucemburský povýšil na městečko trhovní s právem konání trhu každý čtvrtek. Od té doby bylo označení městečko či městys používáno až do padesátých let minulého století, kdy bylo zakázáno. Historický název městys vrátil obci předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky až 23. ledna 2007.

Dlouho to vypadalo, že oslavy sedmistého výročí vzniku městyse budou nejvýznamnější historickou událostí letošního roku. Jestli tomu tak ale skutečně bude, to ukáže teprve čas.

Druhý ročník obnovené pěší svatodušní pouti z Náměště na Hané do Křtin se uskuteční od pátku 29. do neděle 31. května 2020. Přidáte se k nám i Vy?

Kostel svaté Kunhuty

Náměšť na Hané - 2019

Kostel Narození Panny Marie (po 28,4 km)

Protivanov - 2019

Kostel svatých Petra a Pavla (po 51,5 km)

Jedovnice - 2019

Kostel Jména Panny Marie (po 57,8 km)

Křtiny - 2019

vzpomínková koláž (autor Miloš Endel)