Manžel sestry mé manželky, o kterém si celá naše široká rodina myslí, že je můj švagr, je opravdu velký Fordista. Fordista proto, že jinou značku auta nikdy neměl a velký proto, že měl vždycky velké auto a postupem času, pochopitelně, čím dál tím větší. Pamatuji, jak ještě za svobodna začínal s červenou Sierrou combi, potom měl postupně dvě tmavě modrá Mondea, samozřejmě také v dlouhém provedení, a teď, na něj už až nezvykle dlouho, jezdí v bílém S-MAXu. A nikdo nepochybuje, že bude následovat Ford Galaxy.

To my jsme k této značce přestoupili o něco málo později a jak víte, máme teprve druhý model.

A když nám před téměř dvěma roky přijel ukázat své první auto s kopií podpisu zakladatele firmy ve znaku náš syn, první co mi vytanulo na mysli, byly stupně vítězů. Uprostřed majestátní S-MAX, po jeho pravé straně, tedy vlevo, praktický C-MAX a na levém okraji, tedy vpravo, naše skromná ojetinka. Nevěřil bych, kolik času uplyne, než se mi tato rodinná sešlost podaří zaznamenat. Mnohokrát nám chybělo pár hodin, či několik desítek kilometrů a s postupujícím časem jsem se se svým plánem stával ještě mnohem nesnesitelnější než obvykle. Poprvé jsme se setkali až téměř po roce, ale v situaci, kdy na to nikdo z nás neměl ani pomyšlení. Po dalším roce marných snah byla synova svatba zdánlivě pohodlná příležitost, kterou jsem už nechtěl promarnit. Ve slavnostní den jsme dorazili na místo jejího konání s více než dostatečným předstihem a předpokládal jsem, že když všechno připravím, Honza se na pár minut urve ještě za svobodna. Opravdu to ale nešlo. Další možnost se nabízela během odpoledního svatebního veselí, kdy jsem chtěl na chvilku poněkud netradičně namísto nevěsty unést ženicha, ale kombinace zatažené oblohy a nemilosrdně se krátícího dne mi plány zhatila. A tak to následující den ráno byla na kdoví jak dlouho skutečně poslední šance. V zoufalé situaci dělají zoufalí lidé zoufalé věci a i tak příslovečně klidná síla, jako jsem já, se při cestě za svými sny čas od času použití trochy agresivní asertivity bohužel nevyhne. Jak velká ta trocha byla, vědí všichni, kdo se toho museli zúčastnit. Muži nakonec rezignovali a nekladli odpor a naše ženy se, navzdory okolnostem, dokázaly ovládnout a odpovídajícím způsobem nereagovat. Všichni společně pak o tom mohou dlouze vyprávět těm, kteří bezchybně vyhodnotili nastalou situaci a bleskurychle pochopili, že i tentokrát kdo ujede, ten vyhraje.

Já ale pevně věřím, že tento poslední záběr před odjezdem domů zdařile doplní oficiální sadu oficiálních fotografií od oficiální paní fotografky, záplavu momentek od ženichova strýce a umělecké záběry novomanželů na horských svazích od jejich společného spolužáka a navždy nám připomene významný víkend, který nám změnil naše životy.

z rodinného alba (otec, strýc, syn, synovec a oba "švagři")

Loučná nad Desnou - 2018